Vyšívání

Je již tradicí, že se Švadlenka vrací po roce opět k vyšívání. Činnost je to bohulibá, jak pro princezny, tak naše prababičky. Vyšívané kapesníčky nebo čepce, všechno je to ryze ženská činnost, jenž byla dříve ozdobou. Dnes už na to máme stroje, ale ruku na srdce, mít po babičce takovýto klenot doma, je terno, ať už to jsou květinové povlaky na polštáře nebo obrázky z křížkového stehu. My na to šli pozvolna a pěkně zase od začátku. Zvolili jsme si bílou kanavu obdélníkového tvaru, a protože se jednalo opět o prostírání, využili jsme řídké osnovy a okraje vypárali do třásní. V dalším kroku jsme povytáhli od okraje jednu nitku po všech čtyřech stranách, čímž jsme si vytvořili plochu pro vyšívání.

Dívky pomocí textilního fixu (fantom), si měly vyznačit délku jednotlivých stehů, což se ukázalo býti tak trochu oříšek. Pokud jste měli někdy před očima pár minut kanavu s mnoha oky a snažili jste se spočítat dírky, mohlo se vám po chvilce všechno míhat. přesně tak, jak se to stalo i nám. Chce to mít dobré oči a také trpělivost. S výběrem bavlnky jsme neměli problém, ani s navlečením do vyšívací jehly s tupým koncem, která měla očko jako vrata, zato pravidelně střídat mezery mezi jednotlivými stehy už problém byl. Je to jako když se soustředíte na chůzi s hůlkami a jdete pravá noha, pravá ruka. Prostě vás to úplně vyhodí z kontextu, i když nad chůzí normálně vůbec nepřemýšlíte. A tak byly naše první stehy troku krok sun dva kroky.