Družena Hráškový krém
Vařit hrachovku místo hráškové polévky je jako pojmout za ženu důchodkyni místo sličné panny. Máte-li to štěstí, a rozhodnete se uvařit si hráškový krém v době, kdy cukrový hrášek právě dozrává, jste TOP jedlík. Ale i varianta z hrášku mraženého nic neubírá na jeho kvalitě, což jsme ostatně dosvědčili i my v lednových dnech. Hrášková polévka má mnoho příznivců, leč každý ji vaří po svém. Abychom tomu dodali nějakou štábní kulturu, přirovnali jsme si uvařený hrášek ve vodě k "ubytovně", s jíškou k "penzionu", s vývarem k "hotelu***" a se šlehačkou ke "grandhotelu". A proč to píšu? Protože děti měly na výběr, z čeho si svou polévku samy uvaří. Suroviny na stole říkaly něco o osmažení cibulky, přidání česneku, o použití brambory (coby zahušťovadla) a pár druhů koření. Jakmile přišel na řadu poctivý domácí hovězí vývar, bylo víceméně v drtivé většině rozhodnuto o jeho použití. Jen jedna slečna dala přednost šlehačce.
A tak se krájela cibule, dožadovalo se opět lyžařských brýlí a vykapávaly se uslzené oči. Klasika. Děti už ví, co znamená "zpěnit cibulku", míchají vařečkou v hrnci bez létání kousků po sporáku a dokážou využít pokličku k ochutnání uvařených surovin. V době probublávání pod pokličkou jsme si ještě nakrájeli veku na kostičky, protože hráškový krém bez oblíbených krutonů by nebyl to pravé. A pak přišel moment, do kterého se kuchařky dostanou, aniž by věděly jak. Tomuto momentu říkám pres-stres, neb.....smetana se záhadným způsobem najednou srazila, čímž byla má pozornost přesměrována na záchranu dětské polévky, čímž se zákonitě nedostávalo péči pánvi na sporáku, takže jsme připálily ty krutony.. Dvě záchranné akce se čtyřmi malými dětmi v kuchyni už hlásí v mé hlavě alarm. Do toho všeho přichází závěrečné (plánované) mixování polévky, (a to s jedním spotřebičem v domácnosti) zatímco maminky už stepují v předsíni......Klíííííd holka!!! To dáš. Trouba tedy pojala naši spáleninu, kterou jsem chytře nahradila vložením zbylých vek do toustéru - prý to chutnalo taky dobře. Smetanovou hrachovku jsem poctila zbytkem vývaru, abych zachránila chuť i vzhled nešťastnice. Pak si už jen vzpomínám, že jsem stihla zachytit zřejmě jeden z posledních okamžiků, kterak děti svou polévku dojedly a zbytek si odnáší ve sklenicích do šatny. Bylo hotovo. Tak buď jsem měla nějaké časové okno, nebo jsou mí svěřenci maximálně nadaní jedinci.
