Družena Jidášky
Tradiční jidášky je pečivo z kynutého těsta, které se má správně péct před východem slunce a podávat k snídani na Zelený čtvrtek. My se sešli o Škaredé středě odpoledne a naší jedinou snahou bylo během hodiny vytvořit několik zavinutých válečků (připomínající provaz, na němž se Jidáš oběsil....možná ho tehdy ani nenapadlo, že bude v budoucnosti symbolika jeho zrady 30ti stříbrňáků - dnes asi 10 000 euro!! každoročně zvěčněna v troubě).
Jelikož je to pečivo kynuté, mohly se děti naučit, jak se dělá kvásek z čerstvého droždí. A také se seznámily s tím, že pečení není záležitostí jedné hodiny, ale je potřeba počítat s časem, kdy kvásek "probublá do dvojnásobku", kdy těsto hodinu v teple kyne a teprve pak se s ním dá něco dělat. A že i když už je uzlíků plný plech, stejně se musí počkat na další nakynutí a potom ještě na čas, který stráví v horké troubě. Když k tomu připočítám ještě dobu, kdy se jidášky potírají medem a čeká se, až trochu "zavadne" a těsto zcela vystydne, je z toho nakonec celé odpoledne. Jenže my tolik času neměli, takže jsem si cvičně zadělala na jidášky už ráno, aby se děti mohly hned po navážení všech surovin, pustit do tvarování těsta na bochánky, válečky, uzlíky, esíčka, podkůvky, copánky a další všemožné tvary.
A protože bylo těsto podobné jako na mazanec nebo vánočku, dobře se s ním pro jeho "mastnotu" pracovalo a nikde nelepilo. Kdybych místo těsta připravila dětem modelínu, vyšlo by to na stejno, protože tvarování jidášků se stalo hitem hodiny. Hospodyňky by sice nad námi musely přimhouřit asi obě oči, protože jsme dobu kynutí osekali jak se dalo, abychom stihli konec hodiny s upečenými kousky, ale nakonec jsme jidáše upekli. Teda ne všechny, protože další várku, která na mě čekala po odchodu dětí z jejich pracně naváženého a uhňácaného těsta, musel někdo zpracovat. Jidášky jsem jedla ještě týden po Velikonocích a pár jich skončilo v mrazáku. Není nad to usnadnit dětem práci .o)))
