Družena Veka jako deka
Je po Silvestru. Ten socialistický byl typický obloženými chlebíčky, na ten současný už to tolik neplatí. Někdo dělá cibulačku, jiní nakládají maso na celý plech. Ostatně ať si každý jí poslední den v roce co chce. Nicméně chlebíčky evokují jednu zásadní potravinu, bez které by se neobešly, a tou je právě zmíněná veka. V obchodech se na nás vyvalí ve větším množství právě před koncem roku. Kdo je na ní zvyklý, zakoupí. Kdo ale jednou ochutnal veku domácí, už na ní nedá nikdy dopustit. Je měkká jako beránková deka a jedna porce nestačí. Když mě bylo kolem deseti let, uměla jsem uvařit akorát tak pudink. Moje svěřenkyně si troufly na veku. Jaký to pokrok.
Měli jsme se všichni co otáčet. Já už od dopoledne, jako předskokan, zadělala na jednu várku, abychom neztráceli drahocenný čas hodinovým kynutím těsta. Holky si vyzkoušely to samé - neb bez práce nejsou koláče, teda veka. I když jsem si velice dobře vědoma toho, že děti baví víc práce na vlastním projektu (vlastní hrnec, mísa..), museli jsme pracovat na přípravě těsta společně (někdy se prostě nedají suroviny dělit 4, aby to bylo realizovatelné v praxi). Proto se alespoň střídáme u činností, které práci s těstem doprovází. Jedna dvojice udělala kvásek, druhá pracovala se sypkými a tekutými potravinami. Poslední slovo měl hnětač robotu. To už jsem ale vytahovala nakynuté těsto, které si holky samy zpracovaly pomocí válečku. Vyválená hmota se pak musela přeložit po šířce i délce na třetiny, opět roziválet a nakonec srolovat jako roláda s tím, že užší konce jsme zastrčili dovnitř. Zaštipování těsta na konci bylo důležité proto, aby se při pečení "smotanec" nerozmotal.
Následovala příprava plechů s pečícím papírem, který si každá dvojice podepsala. Dobu, kdy nám hotové polotovary opět kynuly, jsme využili k úklidu kuchyně a přípravě stolu na výrobu pomazánky, tzv. Budapešť. Ta má s názvem společného snad jen tu červenou papriku (mletou i kapii). Akce to byla velice rychlá, protože stačilo smíchat tvaroh s taveným sýrem a přidat nakrájenou kapii a cibuli. Mezitím se nám veky v troubě pěkně zakulatily a získaly zdravější barvu. Vydržet dobu, kdy musely vychladnout (venku mrzlo), bylo pro hladovce náročné. Sice na chlebíčkovské stolování už nedošlo, ale ta vůně pečiva, co se linula celým domem, ten zážitek vynahradila. Takže až vás příště zaskočí zavřený obchod před příchodem návštěvy, víte o tom, že domácí veka je jako deka. Rozhodně potěší!
