Družena Příběh dýně
Než se taková dýně vyklube na svět, chce to jedno semínko, v našem případě záměr si ji ušít. Poté projde složitým procesem klíčení, zakořenění a růstu, což se rovná první hodině šití se všemi náležitostmi. No a pak přichází na řadu zrání do sytě oranžové barvy, neboli náš konečný výtvor z jednoho froté ručníku, pár metrů bílé nitě, o něco méně centimetrů bavlnek, molitanové výplně a kousků hnědého a zeleného filcu s malou pomocí tavné pistole. Zní to jednoduše, ale první cesta s jehlou nebyla úplně nejrovnější.
Sehnat oranžovou látku, která by říkala: "Jsem přímo předurčená k šití dýně", byl trochu oříšek, ale sekáč to vyřešil. Bohužel ustřižený froté ručník byl jako rozsypaný popcorn v kině, takže se jeho třepivost musela ukáznit u šicího stroje s entlovacím programem. A protože první šití je ještě nepolíbená krajina, bylo potřeba nakreslit textilním fixem všem adeptkám tečky okolo celého kruhu, aby jasně viděly, kam píchnout při použití předního stehu. Vzdálenost 5 mm je tak akorát, aby se nit provlékla okrajem jako had a stáhla kruh do malého měšce. Tomu ovšem předcházela celá řada dílčích kroků, které jsme opravdu nemohli vypustit.
Tím prvním bylo celkové seznámení se zbožím z galanterie. Co se nití týče, záleží nejen na jejich barvě, ale hlavně na jejich síle. "Stehovka" oproti "Režné niti" je padavka, zatímco obyčejná špulka bavlněných nití se tak trochu stydí před její rivalkou, která se používá pro elastické šití. Pak následovala přehlídka jehel různých velikostí, ale především jejich využití. Děti si osahaly jehlu tupou na vyšívání pro děti do papíru, ale i jehly na vlnu, které měly ucho jako slon oproti korálkovým jehlám, do kterých se sotva vešla nitka. Nezapomněli jsme ani na špendlíky, ať už ty obyčejné nebo s hlavičkou. Po této ukázkové teorii nastala nácviková praxe, kde si holčičky vyzkoušely na tvrdém kartonu s dírkami šití předního stehu pomocí silné vlny, a to i s páráním. Další řeholí bylo navlečení nitě do jehly a uvázání uzlíku na dvojité niti. Obtočení na ukazováčku a následné sežmoulání několika vrstev nitě nám moc nešlo, ale věřím, že časem se to všem podaří.
Po této přípravě jsme se s nedočkavostí vrhli na opravdové šití. Dívky měly každá před sebou své oranžové kolečko a mohly začít vpichovat jehlo do připravených teček. Je jasné, že jsme se neobešli bez zacuchané nitě, jejího obtočení kolem látky nebo přímo přetržení, takže jsme museli v některých případech začít i několikrát od začátku. V tomto čase byla věta: "Ivčo, mě to nejde...." velmi častá, takže jsem litovala, že nemám k ruce 2 asistentky nebo další dva páry rukou. Ale! Všechny holčičky dokroužily jehlou až na konec a vycpaly si svůj první výtvor výplní. To, co následovalo potom, by se dalo nazvat píchání křížem krážem, kdy jsme potřebovali otvor prostě sešít dohromady. Nebylo to ani jednoduché, ani estetické, ale účel to splnilo, protože to začalo vypadat už jako dýně. Posledním krokem v rámci hodiny, bylo navlečení bavlnky do jehly a její obtáčení kolem koule tak, aby vytvořila jednotlivé dílky. Ač jsme měli jehly dlouhé, museli jsme si vypomoct stlačováním výplně, abychom vůbec jehlu vytáhli. Utahování bylo nanejvýš nutné. Tím skončila práce pro děti, a po jejich odchodu čekala ještě práce na mě, kdy jsme dětem přitavkovala na spodní část hnědý filc, který zakryl to šněrování a navrch z obdélníku zeleného filcu jsem umotala stopku, jejíž rozstřihané konce jsem přilepila doprostřed. Zelený papírový kroucený provázek jen dotvořil konečný vzhled. Dýně jsou krásné a stihli jsme je udělat ještě před listopadovým svátkem.
