Družena Světlo ve tmě
Zimní čas v říjnu přijde některým lidem tak trochu jako rána pěstí do obličeje. Ne každý se s tou hodinou, která se v noci vytratila do neznáma, popasuje na první dobrou. Nicméně nedá se s tím nic dělat, maximálně si na to člověk musí zvyknout. O to více je ovšem v tomto období třeba světla, abychom neměli pocit, že jsme jako krtci. Já osobně nakupuji celé pytle čajových svíček a jakmile padne tma, vkládám je do svých mnoha solných svícnů. Občas se mi také kvůli tomu říká svíčková bába, ale když už mám doma ve 4 hodiny odpoledne soumrak, přivádí mě světlo svíček do chlácholivého spočinutí, což je blahodárné pro mou duši.
Přemýšlela jsem nad tím, jak pojmout výtvarku s tématem SVĚTLO a jako první myšlenka se mi ukázala svíčka. Bílá s jasným plamenem. Zkusila jsem si jí nakreslit pomocí skutečné svíčky a poté přetřela celou plochu teplými barvami do kruhu. Stejně tak, jak se vám kruh vytvoří, když se díváte do plamene a přivřete si při tom oči. Technika se mi líbila, takže jsem ji navrhla i dětem. Svíčka mohla být štíhlá i silná, mohl z ní kapat vosk nebo mít knot na stranu. Každý podle své libosti, ale hlavně tak, aby byla svíce vidět v lucerničce. Takže po použití voskovek a vodovek jsme ještě sáhli po akrylu, abychom dostatečně zvýraznili ten plamínek. Knot si děti nakreslily silnou černou fixou. Stále se snažím, abychom během hodiny kombinovali různá média, protože to je na výtvarce to nejlepší. Co se týká lucerniček, našla jsem několik různých tvarů (to abychom to neměli na stole jako spartakiádu)a děti si vybraly tu svoji. Když zaschla barva na svíčce, vložili jsme výtvor pod šablonu lucerny, důkladně přilepili a poté vystřihli. Lucerna tedy byla hotová, teď už jen zbývalo ji přidat na větší podklad.
Ten si děti užily, protože se malovalo jarovými barvami. Technika vkládání hrdla obaleného látkou do jarové barvy vytváří po fouknutí do hrdla z druhé strany bubliny ve formě pěny. To už jsme si několikrát vyzkoušeli a já si vždycky při tom připadala jako když jdu svatebním špalírem. Tentokrát jsme ale na to šli jinak. Do skleniček jsem nakapala koncentrovanou barvu, zalila trochou vody a přidala lžičku saponátu. Pomocí brček děti foukaly do svých skleniček tak dlouho, dokud se jim na povrch nevytvořila velká barevná čepice. A právě tu jsme pomocí dřevěných špachtlí (od pana doktora) přenášeli na velkou bílou čtvrtku nebo ji rovnou nabírali okraji čtvrtky.
Podle očekávání se vytvořily shluky kroužků v několika barvách, někdy i v kombinacích přes sebe. Udělalo to docela efektní souhru pastelových barev, tedy pokud se děti nezasekly na jednom místě, kde vznikla obrovská kaňka, která papír promáčela natolik, až se protrhl. Nejlepší podívaná byla ještě za mokra proti světlu, kde byly barvy ještě působivější. Usychání čtvrtky nemělo šanci do konce hodiny, takže jsme opět použili záchranu ve formě žehličky a starých ručníků, abychom vůbec mohli tu lucernu na podklad přilepit. Světlo tedy svítí. Hlavní je, aby svítilo i v srdcích těch, kteří se na něj budou dívat.
