Vymazlená tělocvična

V jedné písni Voskovce a Wericha se zpívá, že život je jen náhoda, že jednou jsi dole a jednou nahoře..... Snad všichni tajně a bláhově stále očekáváme, že budeme plout věčně na vlnách euforie, bude se nám den co den dařit a takhle to půjde do nekonečna. Tyhle iluze ovšem padají na ústa kdykoliv, když přijdou mraky, šlapete do louží a máte ušmudlanou náladu.

Před 14 dny jsem zažila při cvičení s dětmi něco jako brouzdání stokou, která fakt nevoněla. Absolutně jsem nevěděla, jak zpracovat situaci a odcházela jsem domů s pocitem, že tu práci zahodím i s rukama. Před další hodinou jsem zkusila požádat rodiče o radu a ejhle, jedna přišla. Byla přímo dokonalá a já ji chytla za ruku. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na radu jedné moudré ženy, která pravila:"Až přestaneš životu konečně bránit, tak ti dá cokoliv".Vzala jsem si tedy obě rady k srdci a nechala věci plynout. Ovšem to, co jsem zažila, byla přímo luxusní hodina a já nemohla zavřít pusu překvapením, protože program vymyslely děti. Samy nacházely nekonečné kombinace zábavy, samy si volily svůj pohyb a dělaly to úžasně. Velký prostor, velká volnost a velká spokojenost na všech stranách. Ani po hodině nešlo do děje zasahovat a já pochopila, jak velký dar jsem dostala, když jsem si dovolila pustit volant a nechala řídit druhé. Kéž bych tohle dokázala na všech frontách :o))