Družena Barbie kolekce
Švadlenka se konečně dostává do svého živlu, neboť má za sebou už pár lekcí s trénováním zadního stehu, který je pro ruční šití tím nejideálnějším. Šít pytlíček, klíčenku nebo taštičku na zip je sice výkon hodný obdivu, ale když se dostanete k šití šatiček, sukní, halenek a topů, pak teprve máte, coby děvče, pocit opravdovosti. Jak říkával můj dědeček: "Je třeba začít od piky", tedy malými kroky, ze kterých jsou pak velké činy. V našem případě tedy z malé kolové sukýnky na panenku, která má rozměry 8:12:14, šití na postavičku 90:60:90. Ale to je ještě hudba budoucnosti, protože malým švadlenkám je sotva 9 let, což je právě akorát tak věk vlastnit jednu (nebo deset) panenku Barbie. Na tu se to bude šít jedna radost. Holka je štíhlá jako proutek a kromě toho, že nepotřebuje moc materiálu, není nutné ani sáhodlouhé sešívání. Když holčičky přišly na hodinu, ležel před nimi arch s nakreslenými střihy, což je věc, která je opravdu hodně důležitá. Švadlenka si totiž moc dobře pamatuje, jak si počínala přibližně ve stejném věku, jako teď její svěřenkyně. Důležité pro ni bylo mít nějaký ten kus látky, "nějak" to ustřihnout a "nějak" to sešít. Nebylo tehdy vůbec důležité mít to "pintlich", jako spíš MÍT TO, neb socialistické obchody se opravdu nepřetrhly v nabídce kolekce Barbie.
Úplně nejdříve jsme si však museli společně objasnit důležité pojmy. Rozdělili jsme si tělo na horní a dolní část a postupně si vyjmenovali, co všechno si můžeme na sebe obléknout. Potom jsme se zaměřili na názvosloví, které je dobré znát, jako třeba co je to živůtek, sklad či záševek. No a nakonec jsme si ukázali krejčovský metr a změřili si svůj pas (to abychom měli představu, o kolik méně látky budeme potřebovat pro panenku). Holčičky měly možnost vybírat z nepřeberného množství látek všeho druhu a barev. I když z počátku vyhrávaly blyštivé materiály, co se třepí nebo kloužou, zvítězil zdravý rozum a první kolekce Barbie byla z měkkého fleesu. Díky již hotovým internetovým střihům jsme mohli jen přenést šablonu na látku, křídou nebo fixem obkreslit a vystřihnout. Což zní velice jednoduše, ale hůř se provádí, takže nám na pomoc museli přijít špendlíci. Ne vždy sice odpovídal původní střih jeho kopii, ale chybami se člověk učí. Ostatně to mohly děti poznat vzápětí, když po sešití záševků obleček trochu na tělo nepasoval. A tak jsme začali kouzlit a upravovat oblečky na míru. Tím největším zázrakem pro nás všechny byl ovšem suchý zip. Nikoliv však ten klasický, nýbrž ten, který se na látku lepí. To pak stačilo jen šmiknout krátký proužek a sukně, šaty či kalhoty hned držely na těle. Někdo si stihl ušít v hodině i dvě věci, ale nakonec jsme se shodli na tom, že si necháme panenky s oblečky ještě u Švadlenky a došijeme si další kousky příště. To by bylo, abychom neměli v šatníku celou garderobu!
