Družena Kouzelná zvířátka
Pohádkový svět nemá žádné hranice a žít v něm může úplně každý. A když každý, tak i chytrá sova, mazaná liška nebo tři čuníci. Malovajda se s dětmi vypravila za kouzelnými tvory, které se poznají na první pohled podle duhových barev, sem tam nějaký ten třpyt na růžku nebo kopýtkách. A protože se pomalu blíží konec našich kroužků, zkusili jsme si netradiční malování pomocí barevného písku. Tahle technika není úplně snadná věc, pokud ji provozujete ručně - tedy pokud na papír štětcem nanesete bílé lepidlo a do něj nasypete zmíněný písek (nebo třeba dětskou krupičku). Okraje jsou střapaté, jako kdyby to kreslila stoletá babka a výplň připomíná prošoupané prostěradlo, skrz které je vidět na metr daleko. A jelikož jde doba kvapem dopředu i ve výtvarnických potřebách a nějaká dobrá duše vymyslela místo patlání lepidla rovnou lep jako na izolepě, měly děti práci o hodně jednodušší.
Když si každý vybral to své kouzlené zvířátko, označil si nejdříve na slupovací vrchní vrstvu, jakou barvičkou bude obrázek pak vysypávat. Ke strhávání ochranného papíru děti používaly pinzety, a to vždy u těch políček, která měla stejnou barvu. Jako podložka jim sloužil velký arch papíru, který byl v polovinu přeložený a jeho sklad sloužil k zachycení přebytečného barevného písku. Ten děti nabíraly špetičku po špetičce svými prstíky a "solili" vybraná místa, která pak trochu přitlačily k lepu, aby lépe písek držel. Asi nejobtížnější byly obrázky papoušků, které měly velmi mnoho malých částí na zpracování, ale práci dala také tenká černá kontura. Pro větší zábavu si mohly děti přisypat do barevného písku i pár třpytek stejné barvy, aby bylo pohádkové kouzlení působivější. Závěr hodiny pak patřil "vybarvení" pozadí, které dalo celému obrázku punc ryzosti. Technika měla takový úspěch, že děti zapomněly i na svou obvyklou svačinku.
