Družena Abstraktní obrázek
Jednou jsem někde slyšela, že děti vychovávají nás dospělé a musím přiznat, že je to pravda. Tedy v případě, že dítěti nasloucháte srdcem, nikoliv hlavou. Jejich spontánnost je ryzí a řeknou vám věci napřímo, ať se vám to líbí nebo ne. Máte možnost se rozčílit nebo se zamyslet, co vám tím chtěl básník říci. Děti v mých kroužcích říkají kdeco. Už jsem se naučila ptát se jich, co by chtěly dělat příští setkání, aby to nebylo jen o mě. Většinou mi zadají takový rébus, že ho řeším celý týden, abych jim vyhověla. Nestěžuji si, neboť vím, že se tím učím i já sama - hledat nové zkušenosti, techniky, materiály a postupy. Úplně nejlepší je, když vám chodí jedno dítko na mé dva kroužky a inspirováno vařením si zažádá o práci s potravinou v Malovajdě. V takovém případě jdu koupit třeba pytlík na krupicovou kaši a celé dopoledne si pohrávám s myšlenkou na snoubení lepidla-kartonu a barev.
Malování do krupice je nejvíc. Žádný štětec, jen vlastní prsty. Žádná čtvrtka, jen plech z trouby. Žádná guma, jen stačí zatřást tím plechem. Bohužel mnoho krupice končí na zemí a bílé kluziště v obýváku je na totata, ale i to prostě patří k dětským bájo prožitkům. Plný stůl dětí ale tuhle činnost celou hodinu asi bavit nebude, takže je nutné zapracovat tu krupici i do výkresu. Jeden měly děti již připravený, druhý si udělaly samy. Instruktážní chvilku jsem si užívala. Před sebou jsem měla čtvercovou drsnou plochu (uschlá krupice nasypaná na tekuté lepidlo), vodovky anilinky, štětec a vodu. Mým hlavním cílem bylo dětem ukázat, jak pracovat se štětcem (tupování nikoli natírání) a jak nanášet barvy cákanci či rozpíjením. Začala jsem od té nejsvětlejší barvy, abych neměla hned tmavou vodu v kelímku a přítlakem štětce jsem nechala barevnou vodu rozpíjet v krupici. Efekt byl kouzelný. Když tuhle část opakovaly děti, musely si přijít na to, kolik barvy a vody musí štětec pojmout, aby šmouha cestovala po ploše. Bohužel tohle šlo dělat jen s čerstvými flíčky, ty zaschlé už nikdo nerozchodil. Krupice nasála dost vody a bylo nutné ji ručně fénem vysoušet, přesto se obávám, že se tím výkres přeci jen zkroutil, i když byl přilepen tavnou pistolí na barevný podklad.
Druhý výtvor byl podobný. Děti si samy lepidlem polepily okraje obrázku a posypaly krupicí. Po zaschnutí pokračovaly ve stejném stylu a pak pomocí černé tuše si dovnitř obrázku vložily svůj obsah - někdo měl nápis, jiní postavičky. Díky provázku mohl výkres viset třeba na dveřích dětského pokojíčku. Během jedné hodiny jsme tedy vytvořily dva obrázky, a to je moc dobře, protože díky jarním prázdninám se uvidíme až za měsíc. Do té doby nechť pokračuje domácí čmárání v krupici na pekáči.
