Družena Andělský sněm
Bylo nebylo jedno nebe. Za devatero oblaky a devatero branami leželo království nebeské, v němž bydleli strážní andělé všech malých dětí. Každý měl svůj barevný obláček a své poslání. Některý si rád hrál veselé písničky na píšťalku, jiný měl rád tanečky a ten úplně nejmenší zase moc rád zpívat Pánu Bohu do oken. Pro Malé Malovajdy je království nebeské dostupné hlavně když spinkají, ale i přes den se mohou ocitnou svými myšlenkami tam, kam může jen jejich anděl.
Kdybyste to náhodou nevěděli, tak přesně kolem Vánoc mají tihle malí andílci svůj sněm (nebo spíš něco jako besídku). Vezmou si na sebe své nejkrásnější šatičky, naučí se pro ostatní nějakou hezkou věc, aby ji mohli všem předvést v plné kráse. K tomu je ovšem zapotřebí obrovský kus prostoru, v našem případě skoro tak velký, jako půlka školní tabule. Sice se nám nevešel plakát na stůl, takže jsme museli malovat na zemi, ale to nám vůbec nevadilo. Alespoň máme blízko ke svým andělským kamarádům. Holčičky si pro dnešní hodinu vybraly suché křídy a podle úvodního vyprávění začaly malovat domeček toho svého andělíčka strážného, postupně přibývaly další, takže nakonec byl zaplněný celý prostor. K němu přibyli i již zmínění andělé a jejich dovednosti. Pracovat se suchým pastelem je zábava, protože hezky klouže po papíře a skvěle se rozmazává. Tyhle vlastnosti jsou úžasné na papíře, bohužel mají stejné působení i na podlahu a oblečení. Ale na nás si nikdo nepřijde, protože máme přeci na malování převlečení a kýbl s vodou všechno pěkně umyje. Výkresy si děti odnášely v dlouhé ruličce jako svátost, protože dobře věděly, že budou-li obrázky viset někde poblíž jejich postýlky, budou je moci strážní andělé snadněji navštěvovat.
