Družena Ať žijí duchové!
Myslím, že představovat filmovou pohádkovou komedii "Ať žijí duchové" nikomu nemusím, alespoň těm dříve narozeným ne. Když se dá dohromady tým Oldřicha Lipského s písničkáři Svěrákem a Uhlířem, je úspěch zaručen. A i po 40 letech film inspiruje. Příběh jedné vesnické party, (která touží mít svou vlastní klubovnu a neváhá proto udělat cokoliv - třeba opravit místní hrad), se stal ústředním tématem jedné narozeninové oslavy. Když se k tomu použijí ještě kouzla z filmu, má děj rychlý spád a končí šťastně. Ostatně tak to má být u všech dětských párty!!!
Užít si duchařské téma bylo snem šestileté Lilitýnky, dívky o-duše-vnělé, šikovné a krásné. Její parta byla vesměs holčičí, počasí více než-li letní a prostor pro konání oslavy ideální. Když se zeptáte malých dětí, kdo je to Duch, rovnou vám odpoví, že strašidlo procházející zdí staré 358 let. Abychom měli alespoň mlhavou představu o tématu, zahráli jsme si hru na babu s vlastním stínem, což symbolizovalo fakt, že nám nikdo naši duch-ovní část neodpáře. Květina kopretina byla jakýmsi logem celé oslavy, a tak si ji děti nalepily i se svými jmény na hruď, aby se ten chumel malých oslavenců dal lépe identifikovat.
Kouzla mohla začít. To první přišlo v podobě "Zjevného pergamenu" - listině, mající moc zviditelnit lidem ducha od hlavy až k patě, což bylo pro celou oslavu přinejmenším velice důležité! Děti sledovaly, jak se pod teplem svíce objevuje tajné písmo (citronová šťáva) na listu, čímž jsme dostali písemné prohlášení duchů, že můžeme začít s úkoly na osvobození Leontýnky.
Jako první si rytíř Vilém z Brtníku připravil pro děti výrobu lektvarů - jeden pro sílu a druhý pro odvahu - což jsou velmi důležité vlastnosti k podniknutí dobrodružné výpravy na starou zříceninu. Základ tvořila voda z hluboké lesní studánky, obohacená bylinkami, květy, ovocem a kouzelným práškem (Vitacit).
Po vypití znamenité medicíny, kterou rytíř používá na bolavé klouby, jsme se seznámili s jeho dcerou Leontýnkou, vílou toužící po lásce. Znáte to - kopretina a má mě rád, nemá mě rád. I tentokrát si hravě holky poradily a upletly si věneček s kopretinkami. K tomu nám stačil chlupatý drátek, pryž s lepenkou a květinové dekorace. S touhle parádou jsme se směle mohli pustit do další pohybové hry (na babu), které jsme ovšem propůjčili vznešenost díky kopretinovému klobouku. Na hlavě ho měl ten, který honil a ještě se při tom musel držet na místě, kam dostal "babu"
Na řadu přišla samozřejmě i strašidla. Taková ta malá, co se strašit teprve učí - taková ze školky. Každé mělo svého dvojníka a děti si užily hledání pexesových dvojic přímo na trampolíně.
Poté jsme si na chvilku odskočili do lesa, seznámit se s panem hajným - "lesa pánem" a zahráli jsme si hru na sázení stromečků, (což představovalo přeskoky kamarádů na bobku v řadě vedle sebe), díky čemuž se stromky rozrůstala ku spokojenosti lesníka.
Na další řadu se dostala i "Černá kronika" se svým poťouchlým nápadem pěstovat ve sklepích hradu žampiony. Tomu ovšem děti udělaly rychlý konec, neboť ji vyřadily ze hry svým trefováním na cíl. Luk a šíp, kroužky s tyčkou, házecí střapce nebo vodní děla, to vše nám posloužilo ke splnění dalšího úkolu.
Ani švagr Jouza - vedoucí prodejny nebyl v dětském programu opomenut, a protože zrovna dovezli 200 Pribiňáků, nezbylo nám nic jiného, než je sníst - pěkně ve dvojicích, ve kterých krmí jeden druhého.
Posilněni na duchu i na těle jsme se mohli pustit do dalšího tématu s názvem Pážata - alias všechny nadšené děti, které pomáhaly stavět svou filmovou klubovnu. Pro nás to představovalo vytvoření kapely. Sice ne ze samých pozounů, zato s bubínky, dřívky, rolničkami a chrastidly. K rytmu nám pomohla písnička pana Uhlíře "Zavolejte stráže, zbláznilo se páže, zbláznilo se páže, prý chce dobýt hrad" a byli jsme všichni úplně skvělí!!.
Uvolněni hudbou a posilněni skvělým občerstvením, mohli jsme nastoupit ke zkoušce nejtěžší, tedy ke zkoušce odvahy. Jak odpověděl malý Vendelín ve filmu při večerní výpravě, když se ho kamarád ptal, zda se bojí: "Středně – spodek by šel, ale vršek nechce".
Prakticky jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá, když nám zdřevění nohy a my se nemůžeme strachem ani pohnout, a tak abychom rozhýbali vršek i spodek, řvali jsme jako na lesy své dlouhé "já", (co nám dech stačil a co chudáci sousedi asi nerozdýchali).
Svou zkoušku odvahy děti splnily při cestě do podhradí, kde se měly podepsat. Odvážné dvojice, (kdy jeden měl zavázané oči a druhý jej vedl) ve vzdáleném tmavém koutu zahrady udělali křídou podpis a někteří i razítko (bílá barva na dlani či chodidle otisknutá na papír).
K tomu, abychom uzavřeli náš duchařský maraton, zbývala ještě poslední osoba - Bílá paní. Vlastně spíš její parádní čepec, který si děti mohly už v klidu vymalovat vodovými barvami.
Zatímco čepce usychaly, mohla přijít konečně maminka se svým čokoládovým dortem s jahodami a společně s dětmi své víle předat dárky. A že jich bylo! Na památku si každý odnesl ještě diplom a společnou fotografii. Závěrečné koupání v bazénu udělalo tu pomyslnou třešničku na dortu, stejně tak, jako nová střecha na hradu rytíře z Brtníku. Tak AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ!"
