Blog

Můj spisovatelský šuplík

Psaní ve škole mi nikdy moc nešlo. Když jsme měli psát sloh o něčem, co jsem vůbec nechápala, musela jsem si vystačit se sledem opravdu zcela holých vět. Pak přišla doba, kdy jsem měla potřebu dát svým prožitkům nějaký tvar a začala psát chatový deník z rodinných víkendů a prázdnin, kreslila k článečkům obrázky nebo tvořila koláže. V pubertě jsem začala psát Kroniku party, zhotovovala rodinná alba a sem tam napsala veršované přání k narozeninám. Jak šel čas a já se ocitla v roli manželky a matky, na psaní nebyl čas, ale s přibývajícím starostmi a vnitřní nespokojeností jsem začala psát svůj vlastní Deník. Neměl růžové desky a nebásnil o princi na bílém koni, ale nesl v sobě mnoho mých nevyřčených otázek, na které jsem hledala odpovědi. Měl příchuť kyselého dortu, na jehož špici sedí unavená jahoda. Byl odrazem životní etapy, která měla nálepku „komplikovaná“ a já se ji snažila přežít díky sarkasmu a ironii osudu. Netuším, kde se ve mě vzalo tolik nadhledu, když jsem uvnitř plakala. Ale jedno vím zcela jistě. Tímto obdobím započalo mé pisálkování a věrně kopírovalo každý můj výstup nahoru nebo strmý pád dolů. Nemám vůbec žádné znalosti o tom, jak se co má a nemá psát, ale mám v sobě potřebu to dělat. Uklidňuje mě, když mi prsty na klávesnici tančí a já se mohu napojit na proud myšlenek, který přitéká sám od sebe. Dokážu takhle tvořit třeba až do rána. Otevřete-li náhodou tento šuplík, pak jste si zřejmě přišli pro nějaké slovo nebo větu, kterou potřebujete číst. Nelekejte se prvního pohledu na délku článku, ale hledejte mezi řádky to, po čem vaše duše touží. Ta má to dělá už dlouho a moc jí to svědčí.

Chůvička

Když jsem si jednoho dne chtěla najít obrázek pohádkové chůvičky v bílém čepci, vyskočilo na mě hned několik moderních přístrojů, které odchytávají obraz, dech i zvuk z dětských pokojů, sídlících o patro výš, než je obývák rodičů. Zděsila jsem se. Kam zmizela všechna má iluze z dětství? Odpověď mi nepřišla, a tak jsem zkusila hledat […]

Když ženy pláčí

Autorský  článek z doby, kdy jsem hrála roli oběti jako excelentní kousek v národním divadle. Při čtení můžete mít pocit, že mi rozumíte nebo se  naopak můžete pozastavovat nad absurdností mého příběhu. Nadpis však hovoří o tom, co se nám ženám děje v duši, když ji neposloucháme tak, jak by si přála.  Pak se nám […]

Jak jsem se živě vysílala

Ještě stále sedím na té stejné židli, na které jsem zažila před chvílí svůj první veřejný webinář. Sice jsem nebyla jeho autorkou, jen přísedící, ale i tak to byl úžasný zážitek a zkušenost. O tom, že si člověk nemůže všechno naplánovat do nejmenšího detailu, o tom mě přesvědčil i dnešní večer. A jak to všechno […]