Blog

Psaní ve škole mi nikdy moc nešlo. Když jsme měli psát sloh o něčem, co jsem vůbec nechápala, musela jsem si vystačit se sledem opravdu zcela holých vět. Pak přišla doba, kdy jsem měla potřebu dát svým prožitkům nějaký tvar a začala psát chatový deník z rodinných víkendů a prázdnin, kreslila k článečkům obrázky nebo tvořila koláže. V pubertě jsem začala psát Kroniku party, zhotovovala rodinná alba a sem tam napsala veršované přání k narozeninám. Jak šel čas a já se ocitla v roli manželky a matky, na psaní nebyl čas, ale s přibývajícím starostmi a vnitřní nespokojeností jsem začala psát svůj vlastní Deník. Neměl růžové desky a nebásnil o princi na bílém koni, ale nesl v sobě mnoho mých nevyřčených otázek, na které jsem hledala odpovědi. Měl příchuť kyselého dortu, na jehož špici sedí unavená jahoda. Byl odrazem životní etapy, která měla nálepku „komplikovaná“ a já se ji snažila přežít díky sarkasmu a ironii osudu. Netuším, kde se ve mě vzalo tolik nadhledu, když jsem uvnitř plakala. Ale jedno vím zcela jistě. Tímto obdobím započalo mé pisálkování a věrně kopírovalo každý můj výstup nahoru nebo strmý pád dolů. Nemám vůbec žádné znalosti o tom, jak se co má a nemá psát, ale mám v sobě potřebu to dělat. Uklidňuje mě, když mi prsty na klávesnici tančí a já se mohu napojit na proud myšlenek, který přitéká sám od sebe. Dokážu takhle tvořit třeba až do rána. Otevřete-li náhodou tento šuplík, pak jste si zřejmě přišli pro nějaké slovo nebo větu, kterou potřebujete číst. Nelekejte se prvního pohledu na délku článku, ale hledejte mezi řádky to, po čem vaše duše touží. Ta má to dělá už dlouho a moc jí to svědčí.