Družena Česká čína
Dlouho slibovaná hodina s čínským menu nastala pro Vařílka a Kuchařinku jedno květnové odpoledne. Pojem "čína" je pro každého jiný, někdo se po tom může v bistru umlátit, jiný to považuje za rychlé jídlo nehodné jeho žaludku. Když si ale tuto variantu uděláte sami doma, zjistíte, že je to docela rychlá večeře, která má navíc i něco z exotiky a vyjde vás to podstatně levněji, než kdybyste nakráčeli s celou rodinou do čínské restaurace. Pro děti je to úžasné dobrodružství, asi stejně takové, jako když jim Kuchařinka řekne, že příště bude párek v rohlíku. Prostě a jednoduše, všechno co se prodává za těžké peníze v Praze u stánků s rychlým občerstvením, si můžeme, my děti v kroužku, v pohodě uvařit i doma.
Recept pochází opět z dílny paní Flo a je jednoduchý jako facka. Pravdou ale je, že pár exotických ingrediencí je k tomu potřeba. Ten, kdo se nenechá odradit a zajde do Večerky, najde tam co potřebuje, ať už je to sojová či rybí omáčka nebo rýžový ocet. Další suroviny se dají najít v ledničce. My jsme si udělali čínu z kuřecích prsou. Prvním krokem bylo postarat se o maso, tedy přidat k němu sůl a koření pěti vůní (což byl oříšek, který Vařílek vyřešil pomletím badyánu, fenyklu, hřebíčku, skořice a kardamomu). S pár kapkami rýžového octa si mohlo pak dát masíčko na chvilku šlofíka. Naše pozornost poté směřovala k zelenině na pánev. Pro děti to znamenalo ji omýt, oškrábat mrkev a nakrájet ji společně s jarní cibulkou, pórkem a řapíkatým celerem na tenká půlkolečka. Takže už jsme měli připravené misky dvě, a zbývala ještě ta poslední, zálivka ze sojové a rybí omáčky rozpuštěná ve vodě s kukuřičným škrobem. Tahle veškerá příprava se odehrávala venku na terase u velkého stolu, za příjemného větříku a zvuku štěbetajících ptáčků.
Samotné vaření už ale probíhalo v kuchyni, kam jsme si přenesli své mističky se surovinami (každý svou barvu). Na pánvi si děti nejdříve opekly maso, poté zeleninu a nakonec všechno promíchaly se zálivkou, která obalila směs příjemnou klouzající vrstvičkou, asi podobnou té, kterou známe právě z těch čínských restaurací. Hotový pokrm jsme přendali na talíře a doplnili pro dnešní den hranolky (pravda, čínské nudle by byly fajnovější, ale nikdo není dokonalý). Největší zážitek se odehrál na konci hodiny, kdy jsme zasedli ke stolu, ale místo příborů jsme si prostřeli dřevěné hůlky. Umíte si představit, jak musela dětská dušička trpět, když po tomhle kulinářském výkonu, značně vyhladovělá, musela ještě trpělivě čekat, než se jí povede nabrat jednou ručkou se dvěma hůlkami jedno sousto? Výkon hodný obdivu. A to se našli i tací, kterým se "hůlkování" zalíbilo natolik, že si zbytek jídla přendavali do krabičky nikoli jedním sešoupnutím celého obsahu talíře, nýbrž postupným nabíráním každého jednoho z kousků mrkve a masa!!! Některým dětem pomohli dojíst porci i rodinní příslušníci, takže v krabičkách na doma toho už moc nezbylo. Otázkou ovšem zůstává, zda je tohle jídlo kolem 15 hodiny ještě oběd nebo už večeře. Každopádně něco z toho nahradí to druhé.
