Družena Cestou necestou
Jít pěšky, jet autem, šněrovat si to na kole nebo uhánět tryskáčem - to všechno se dá ztvárnit na papír. Cesta necesta je jedno velké úžasné téma, při kterém se můžete hravě změnit z pěšáka, co kráčí po polňačkách na vášnivce milujícího bludiště. Stačí si jen k tomu uzpůsobit čáry na papíře. Mohou jít v obloučku do kopců, klikatět se přes výmoly nebo být rovné jako lajna na hřišti. Vyprávět dětem příběh a přitom napodobovat nadzvukové letadlo je jedna věc, druhá pak spočívá v již mé namalované předloze, což je vždycky kámen úrazu pro tvořivého ducha dětí, který místo aby brázdil kopce podle intuice, se tak snaží udělat další kopii originálu. Jakmile totiž vezmou děti do ruky svá "malovátka", nemám už jakoukoliv možnost je někam směřovat, protože jsou chyceni ve svém malířském světě.
Techniku vymývané klovatiny jsem zařadila do svého repertoáru nedávno a musím se přiznat, že mi přirostla k srdci. Lepidlo zanechává za sebou silné stopy a dává tak možnost vzniknout různě velkým plochám na papíře. Jak už bylo řečeno, naším tématem byly "cesty", které si děti tvořily právě lepidlem pomocí štětce. Jelikož chtěl většinou každý mít na papíře jak čáry rovné, tak obloučky, byla čtvrtka rozdělena na 2 až 4 části. Ač klovatina zasychá celkem rychle, nemohly se děti dočkat, že bude její lesklá stopa zcela suchá, aby mohly začít malovat suchým pastelem. Křída je totiž ideální médium, jehož prach se prstíky krásně roztírá do papíru. Čím větší přítlak, tím sytější odstín. Děti si mohly své barvy vybrat samy, ale málokdo zvládnul použít třeba jen tři odstíny. Všichni měli většinou na papíře barvy duhy. To hlavní přišlo zcela na závěr, kdy jsme dali výkres do dřezu a pustili na něj vodu z kohoutku. Málokomu se chtělo, nechat si "zničit" své dílo, ale když děti poznaly, že je jen lesklá stopa změnila na matnou bílou, dokázaly si svůj výkres už vykoupat samy. Mám takový nejasný dojem, že mnoha domácnostech se teď budou shánět po klovatině .o)
