Tibetská zvonkohra

Čím více se Tvořílek noří do cestování, tím více poznává svět. V Asii zjistil, že se tam lidé soustředí i na poznávání energií v každodenním životě a jednu takovou pomůcku si přivezl domů. Dětem pak vyprávěl, jaký blahodárný účinek na naše domovy a těla má zvuk. Jak jen pouhý vítr dokáže rozehrát kovové zvonky tak, abychom zklidnili svou mysl a probudili svého ducha, čímž se stává soužití daleko příjemnějším, než je tomu v západním světě.

K tomu, abychom si mohli takovou zvonkohru vyrobit, zvolil Tvořílek keramickou hlínu. Jednak proto, že s tímto materiálem ještě děti nepracovaly, ale hlavně pro jeho přírodní původ. Jílovitá hlína je krásně tvárná a snese jakýkoliv tvůrčí nápad. Ze začátku bylo důležité se s materiálem dobře seznámit, osahat si jej a zjistit, co je zač. Hňoucáním, válečkováním, vtlačováním, rytím nebo vrstvením další hlíny pomocí tzv. "šliktru".

Naše zvonkohra byla tou nejjednodušší verzí, která existuje. Děti si zvolili hlavní motiv, který si nejprve namalovaly na papír a šablonu si vystřihly. S ní pak mohly pracovat dál na rozválené ploše keramické hlíny. Pomocí speciálního "nože" vyřízly požadovaný tvar a navlhčenou houbičkou opatrně zarovnaly střapaté okraje. Pak už si podle vlastního uvážení vtlačováním různých předmětů zdobily zvonkohru. Na závěr si udělaly nahoře uprostřed dvě dírky špejlí na provlečení provázku a dole tři pro zavěšení kovových tyčinek, které vzájemným třením vydávají zajímavý zvuk.

Kromě zmíněné zvonkohry si děti vyrobily ještě jednu trochu složitější verzi, která spočívala v propojení několika částí na provázku. Z velké vyválené placky hlíny si pomocí vykrajovátek udělaly různé geometrické tvary, které předtím ozdobily vtlačením větvičky tůje, čímž dostal výrobek exotičtější ráz. Po zdlouhavém vypalování keramické hlíny na sluníčku (neb pec Tvořílek doma fakt nemá) si děti hotové části spojí přírodním provázkem a navěsí na větvičku.