Co děti jen tuší

Každý rok je to stejné. Začátkem prosince přichází svatý Mikuláš, padají Andělé z nebes a čerti se houfují do šiku. Ti, kdož mají malé děti, jsou kolem 5. prosince v pozoru a spekulují nad tím, jak ustát tuto rodičovskou zatěžkávající zkoušku, aniž by porušili to posvátné kouzlo obdarovávání. Někteří jdou cestou nejmenšího odporu a zavěsí na kliku naplněnou punčochu sladkostmi nebo schovají velký pytel s bramborami. Ti vynalézavější si pozvou imitátory postav a fotí ty vyděšené obličeje nebo nahrávají odříkávané básničky. No a ti moudří, pozvou své děti tam, kam Mikuláš opravdu patří - do kostela.

Jeho vznešenost je na míle sahající a v doprovodu andělské dvojice působí až nadpozemsky. Zatímco se čerti snaží tuhle idylu trochu rušit šinčením řetězů, prochází děti úzkými vrátky do prostoru Páně a s vykulenými kukadly čekají, až zazní zvony a vejde svatý muž.  Až potud je to úžasná romantika, dech beroucí zážitek a božská vzpomínka.

To, co děti jen tuší, se ale musí stále tutlat. Ano Mikuláš je pan ředitel, jeden anděl má už svůj zenit za sebou, zatímco ten druhý je právě v rozpuku. Čerti se nedají pod vrstvou krému na boty vůbec poznat, ale je až s podivem, že universální černá kombinéza velikosti L , s datem výroby minulého století, stále slouží i podsaditějším mužům. Coby andělka, která pravidelně dochází do kostela v nevinném rouše mám za to, že děti nejen že tuší, ale s jistotou ví. Pokaždé, když se společně potkáme vítězoslavně mě oznamují, že jsem to byla v kostele já a že čerta dělal ten a ten strejda. Musím říci, že rok od roku je těžší a těžší skrývat svou identitu, a ač mám ve svém andělském šatníku již pátý kousek, abych nebyla stále stejná, je to marný, je to marný, je to marný. Mohu si na sebe vyplácat zlata na obličeji kolik chci, zakrýt hlavu parukou podobnou ovčí hučce a měnit kostýmy, stejně děti v kostele volají: "Ahoj Ivčo". No srdce mi u toho plesá, culím se jak mimino, ale rozhodně nejsem vážný a důstojný anděl.

Letos jsem vymyslela další zakrývací manévr, který spočíval v tom, že jsem převlečená za anděla, ale.....Pozor, a to je to hlavní. Já půjčuji na 5. prosince svoje tělo pravému Andělovi, který do mě hupsne, odslouží si svou službičku a zase maže nahoru. No zavání to sice trochou ezoteriky, ale dnešní děti opravdu nejsou hloupé, věřte mi. Mám mezi nimi spoustu kamarádů. Jsem přeci anděl ne?