Družena Duchařina
S přibývající tmou a pokradmu vstupující zimou se začínají probouzet bytůstky z jiného světa. Začátek listopadu je pro ně jako stvořený. Vstávají se svých zatuchlých postýlek, protřepávají si své hábity a zkoušejí, jak jim jde společné křehotání. V létě kolem svatojánských dnů sice také přicházejí k nám lidem neviditelná stvoření, ale ta mi přijdou taková světlejší a přejícnější. Každopádně i s těmi bručouny je třeba počítat a brát je na zřetel. Alespoň pak člověk není překvapen.
My jsme jednu takovou duchařskou rodinku vyvolali na hodince malování. Za bílého dne, bez svící a bouchání stolečku. Jediné, co jsme potřebovali, byla fantazie na vlastní duchařské šablony, vodovky a místo štětce kartáček na zuby (starý určený na stříkací techniku). Všichni víme, že není duch jako duch. Tuctové exempláře, co mají stejnou konfekční velikost, nehledejte. Ti naši byli každý jiný, jeden tlustý, druhý tenký, některý měl dlouhé tělo, jiný zas hubené končetiny. Ne všichni se mile tvářili, ale o to nám až zas tak nešlo, neb pro účel naší hodiny stačila pouhá silueta.
Kdo chtěl, namaloval si na pomocný papír svého vlastního ducha, ostatní použili šablony. Rozmístění po ploše ale už byla záležitost osobní, stejně tak, jako zvolení barev. Ty byly spíše tmavšího rázu, aby nám ty obrysy pěkně vynikly. Vodové barvy se tentokrát trošku zapotily, protože na hrubé zacházení kartáčku nejsou zvyklé, přesto mu (ne zcela ochotně) předaly svou barvu. Pak už děti jen šimraly kartáček po štětinkách, otočených směrem dolů. Vzdálenost mezi nástrojem a plochou musely děti odhadnout, aby jim zbytečně nevznikaly kaňky. Ten, kdo vydržel na jednom místě stříkat déle, dostal za odměnu sytý odstín. Důležité bylo, aby se nám duchové nikterak nepohnuly, jinak by to vypadalo na rozmlžené vidění. Úplně na závěr, po sundání šablon, jsme dokreslili duchům obličeje a bylo vy(do)malováno.