Družena Gulášek
Už na začátku našeho kurzu jsme si zadali předsevzetí, že si každý během roku uvaří to, co má nejraději. Padly různé dobroty, mezi nimiž se vyskytla i omáčka aioli a kotlíkový guláš. Tomu se nakonec podařilo probojovat se do našeho programu skoro až na konci kurzu. Kdybych měla dostát slovu kotlíkový, musela bych na naší skromné zahrádce vybudovat ohniště na tábornické vaření, což by bylo pro děti sice super, ale moje možnosti mají jisté hranice, takže jsme se dohodli na tom, že guláš bude bez přívlastku kotlíkový a uděláme si ho na sporáku. Ostatně kdo říká, že si ho děti nemohou ještě jednou uvařit s někým jiným o prázdninách že? Náš hutný pokrm by totiž mohl zasytit hned celý tábor, neboť byl zhotoven z brambor, vepřového masa a fazolí.
Žádný pořádný guláš se neobejde bez notné dávky cibule a tudíž také bez pořádného slzení, které k němu tak nějak patří. Abychom z tohoto pokrmu "vytřískali" co nevíce chutí, opekli jsme nejdříve maso, celkem zprudka, na pánvi ze všech stran, aby mělo po všech stranách pěknou hnědou kůrčičku. Profíci si na to berou dokonce i pinzetu, nám však postačila dlouhá vidlička. Když se tyhle opečenky daly stranou a na jejich místo přišla nakrájená cibulka, mělo to hned o 10 bodů lepší chuť, obzvláště když jsme k tomu přidáli uzenou mletou papriku a takovou tu báječnou vymoženost v tubě, které se říká "červené zlato". To už ale bylo v hrnci dost chutí na to, abychom tam mohli dát ještě brambory, maso a nakonec i fazole (bílé či červené). Zatímco se nám tenhle skvost vařil, připravily si děti "zášlechtku" z vody a mouky a utřely si sůl s česnekem a majoránkou. Po změknutí potravin v hrnci jsme si vše zahustili a dochutili. Vonělo to až k sousedům! Servírovali jsme pokrm do misek a spořádali ho s chlebem. I když se říká, že gulášek je lepší jist až se proleží, v našem případě to neplatilo, protože byl přece kotlíkový, ne?
