Družena Háčkovací pokusy
Zkusit se má prý všechno! Ne jinak je tomu u Švadlenky. Když si holčičky důkladně otestovaly jehlu v ruce, nastal čas na změnu nástrojů. Dle přání prý háčkování. Jedna adeptka ví, druhá ani netuší, co je čeká, a tak jsme to vzali pěkně od piky. Chcete-li si totiž doma něco uštrikovat, musíte mít potřebný materiál a k tomu odpovídající nástroj. Takže jsme si nejdříve zahráli na galanterii. Háčků bylo hodně, od těch nejtenčích až po vyložené tlusťochy. Na některých byla sudá čísla, která tu sílu háčku prozrazovala, ale my jsme to vzali od oka a vybrali si střední velikost. Na řadu pak přišly různé druhy přízí (kdybyste náhodou prahli po vědění v tomto oboru, klikněte si ZDE)
Je jasné, že doma nikdo nemá celý arzenál zboží, takže jsme si museli vystačit s pár kousky. Důležité ale bylo vědět, že nová příze má etiketu, kde je všechno popsané, zatímco o klubíčku z vypáraného starého svetru se nedozvíte zhola nic. Pokud si ale přinesete domů jeden kousek příze vězte, že někde musíte dohledat jeho konce. Buď zalovíte v jeho útrobách nebo si ho vyhmátnete na povrchu. To je sice jednodušší, ale pak vám příze cestuje při háčkování všude možně po podlaze a ráda se šmodrchá. Jediným řešením je strojové namotání vyměnit za ruční a přemotat si vše na pevné klubíčko, které když dáte do cedníku (prostrčíte konec zevnitř ven), tak máte jistotu, že se ani nezamotá, ani neuteče.
Pro trenažér počátečního háčkování jsme si vzali k ruce "tričkovinu" (hodně silnou syntetickou přízi), na které jsme se naučili dělat počáteční očko. Nejdříve ručně, bez háčku. Stejně tak jsme zkusili i ruční háčkování, stačil nám k tomu jen zobáček z palce a ukazováčku. Po pár centimetrech bylo jasné, že princip řetízku máme v rukách, takže jsme mohli přistoupit k nástroji. Držet háček v pravé ruce umí každý, ale abyste mohli začít háčkovat, je potřeba i levá ruka, a to už taková hitparáda není. Museli jsme si trochu pomoct představivostí trojúhelníku, který tvoří natažený levý ukazováček (jako anténa pro namotání příze) a spojený palec s prostředníčkem, který svírá přízi těsně pod očkem u háčku pravé ruky. Zatažením za háček se oko zvětšuje a tudíž se i zkracuje vzdálenost mezi anténou a řetízkovými oky. No, řekla bych, že z počátku je to mazec a chaos. Trpělivost je asi jediná možná volba.
A tak jsme udělali tandem, kdy jedna držela přízi a druhá se pokusila nahodit další oko. Ono totiž i to nahazování má svoje úskalí, záleží na tom, zda nahazujete spodem nebo vrchem. V každém případě je dobré uvolnit zápěstí, a tak nějak se poddat jakémusi osmičkovému pohybu. Po nějaké době pokusů a nezdarů jsme se dopracovali k vítěznému okamžiku, kdy obě ruce pracovaly a řetízek rostl. Nastal tedy čas na krátký sloupek, několik názorných ukázek a dalšího procvičování. Prostor se naplnil pocitem, že "tohle se teda nikdy nenaučím" nebo "to mě přestává bavit". Vydržela jsem! Zoufalé výrazy nešlo přehlédnout, naštěstí přišel nápad - háčkovací mantra: "Tatínek" (očko na háčku) "Jde hledat maminku" (háček do následujícího oka) "Setkání" (nahození) "Rodiče vedle sebe" (dvě očka na háčku) "Pusa"(nahození a protažení do 1 očka na háčku). Zabralo to! Holky sázely jedno očko vedle druhého. Jen se nám trochu ty řady začaly zužovat, což na kráse původně zamýšleného obdélníku nepřidalo. No nevadí. Háčkovaný obal na lahev mít nebudeme, ono z toho něco vzejde. Co třeba pelerína pro Barbie???
