Družena Halloween v hrnci
Halloween v hrnci je název hodiny, ve které jsme tak trochu čarovali s dýní. Pokud čekáte strašidelné obličeje vyřezané do slupky, jste vedle. Na dýňovou polévku totiž platí jedině odrůda Hokaido a do té se obličeje nevyřezávají. Je totiž o poznání menší, než dýně zdobící zahrady, zato chutnější a navíc se nemusí škrábat slupka. Ač je ve své podstatě recept velice jednoduchý, variant této delikatesy je více, než mnoho. Každý si do té své podzimní polívčičky přidá to své, ať už je to cibule, česnek, zázvor nebo kari. A protože jsem nechtěla dívky ochudit o rozhodování, nabídla jsem jim několik dalších možností (kromě té dýně, ta byla jen jedna). Cibulka nebo šalotka? Obě se musí oloupat a nakrájet, ale chuťově je šalotka méně výraznější. Další volbou byl tuk na smažení zmíněné cibulky. Slunečnicový, olivový nebo kokosový? Není jednoduché býti kuchařkou, že?! Dále tu bylo použití tekutiny, kterou mohla býti obyčejná voda (což vám žádný chuťový bonus nepřidá) nebo zeleninový bujón či kuřecí vývar, jimiž si vysloužíte 3 pochvaly navíc. No a poslední rozhodování bylo v použití "plnidla" ve formě obyčejného mléka, zakysané smetany, šlehačky nebo kokosového mléka. Kdyby na mě někdo v 10 letech přišel s takovýmto výběrem, tak mu z hodiny uteču. Nikoliv však slečny kuchařinky. Ty měly jasno!
Dýni jsme nakrájeli na centimetrové plátky a obalili v oleji se soli, abychom je mohli následně vrazit do trouby a zprudka péci, dokud se poctivě nezpotí do křupava. Mezitím došlo na krájení zmíněné cibulky na kostičky a za použití čtyř vařičů i její osmažení na tuku. Bohužel u toho vznikl docela šrumec, aby se nám cibulinka nepřipálila a olej neprskal, takže jsme v tom zmatku zapomněli na osolení (což jsme zjistili až když byla polévka na stole!). V blahé nevědomosti jsme tedy přesunuli upečenou dýni do hrnce, zalili vývarem s kokosovým mlékem a přidali kari (bohužel jen mleté, neb pastu neměli). Během doby, kdy polévka probublávala, jsem sklidili kuchyň, opekli dýňová semínka a zvládli jsme si dát i zázvorový čaj s medem. Finální rozmixování polévky a její servírování u dušičkově prostřeného stolu, bylo vítězstvím naší hodiny. Sice v kuchyni bouchnul dýňový granát, ale blaženost našich žaludků neznala mezí. Pravda ovšem je, že ne všichni zvládli sníst mírně neslanou polévku, takže si doplnili deficit soli po svém, dalo by se říci, ve velkém stylu! Lžíce sem, lžíce tam. No aspoň mají kuchařinky pro příště ponaučení, že soli opravdu sluší, když se rozpustí v tekutině během vaření, jinak se totiž ty bílé krystalky usadí v ledvinách a ven jdou opravdu hooodně bolestivě.
