Družena Hejblata na hřišti
"Hejblata" není volání na blata, nýbrž hovorové slovo označující hejbající se drobotinu. A drobotinou je myšleno díťata školkou povinná, která se scházejí párkrát za měsíc, aby si dokázala, jak jsou šikovná, hbitá a nadaná. K tomuto účelu vyrážím do přilehlým luk, mezí a zákoutí, abych si na mizivou chvilku dopřála pocitu, že jsem rovnocenná kámoška s předškoláky. Jelikož ale nemohu po vsi jen tak křepčit a jančit, mám s sebou zábavné rekvizity, díky nimž se má chvilková dětinskost dá alespoň trochu tolerovat. To ovšem kazí dopravní prostředek, který jsem zvolila, abych zmíněné rekvizity mohla snadněji přepravovat z místa A do místa B. Ano je to nákupní taška na kolečkách, kterou používají důchodci, aby svůj nákup nevláčeli, nýbrž elegantně převezli domů. Tím ovšem můj vnitřní pocit hravosti dostává vážných trhlin a já si chtě nechtě musím přiznat, že období hejblat už mám asi za sebou.
Nicméně i přes to všechno, jsem zvedla své sebevědomí, tašku na kolečkách a setkala se s dětmi na návsi. Náš tradiční kamarád v podobě lana nám pomohl překlenout úskalí silnice, neboť děti si z něj udělali opět hada a držely se ho zuby nehty skoro až do cílové stanice. Had chodil nejen popředu, ale i pozpátku a hopkal dokonce bokem. Pak se z něho stala stará lokomotiva, která vyluzovala své š-š-š-š-š-š-hůůůů, ale to už jsme došli na fotbalové hřiště, kde se měl odehrávat náš společný program. Jakmile děti prošly branou areálu, stala jsem se neviditelnou a nebyla jsem ani slyšet. Kolotoč vzaly děti útokem a nehodlaly z něj slézt. Tak jsem si sedla opuštěná na lavičku a začala vyndávat své nádobíčko z pojízdné tašky. Duhový míč měl v sobě asi nějaké kouzlo, protože dobrá polovina účastníků se ke mě přidala k házení, kutálení a chytání míče. Ten vystřídali barevné tyčky, na které jsem dětem navázala krepové stužky. aby se s nimi mohly proběhnout. Místa k tomu bylo opravdu dost. Někdo využil svého "draka" znovu na kolotoči nebo s ním maloval do oblak. Druhou část jsme využili k házení talířů do fotbalové branky a skákáním na švihadlech, které jsme poté vyměnili za podbíhání lana.
Cestou domů jsem si tak v duchu říkala, jak se práce s dětmi změnila, když už skoro rok nemají svůj daný režim ve školce. Hranice, které si tak dlouho pěstovaly, se rozplynuly a zůstala jakási bezbřehost bez smyslu pro sounáležitost. Zřejmě nastává čas, kdy má být člověk (malý či velký) sám sebou, ale dokázat i respektovat prostor svého okolí, což bude složitější pro nás, rodiče. A tak navrhuji, běžte si občas hodit nějaká ta hejblata na hřiště, ať jsme svým dětem alespoň v něčem podobní :o)))