Družena Kostroma
Jaro je samé překvapení. Nepíšu o počasí, na to aprílové jsme už zvyklí, píšu o setkání slečen z kruhu Mezi námi děvčaty. Je to s nimi spanilá jízda. Ať máme jakýkoliv program, dodají tomu vždycky šťávu. Ostatně co bychom od mládí jiného čekali, že? Ještě než jsme se setkali, měly si dívky za domácí úkol připravit svou garderobu, nějaké ty módní doplňky a malovátka. Maminky už důvod znaly, slečny se ho dozvěděly až v kruhu. Naším tématem byla KRÁSA. Vyprávět slečnám v rozpuku něco o kráse nemá smysl, protože z nich přímo tryská. Jsou jako ty pupeny na právě rozkvétajících stromech. Všichni je obdivují, chodí si k ním přivonět, potřebují se jich dotknout. Přesto tyto dívky přicházejí do mých komnat a nechávají se vést po cestičkách, které otevírají jejich ženství, ač jsem pro ně už vlastně stařena.
Setkání jsme začali mým vzpomínkami na dobu, kdy jsem se už ve školce styděla chodit v létě bez oblečení nebo jak mě kolem 20 let oslovila na Hlavním nádraží nějaká paní, zda bych nechtěla zkusit dělat modelku. Bylo to úsměvné vzpomínání. Předvedla jsem holkám, jak jsem se učila chodit "po molu" a pobavila jsem je všechny. Být krásná je sice dar, ale musí se s ním umět zacházet. Něco o tom ví naše další bohyně náležící k měsíci dubnu - Kostroma, symbolizující ženskou krásu a přitažlivost. Ona prostě jenom je. Její krása vychází zevnitř. To ale mnohé dospívající slečny ani netuší, natož aby věděly co s tím dělat.
Zeptala jsem se holčiček, čeho si na sobě váží, co se jim líbí, zda si připadají krásné.....a jejich odpovědi měly nádech hořkosti. Zkusili jsme si ten pocit oznámkovat a v průměru jsme dostaly všechny za 3! Bylo zapotřebí pozvednou svoje sebevědomí aspoň do pasu, proto jsme si ho představili jako "malé roztomilé štěně", které je nutno zvednout a dát do srdíčka. Někdo ho sbíral až od kotníků, ale doputoval k hrudi všem. Holky se s ním začaly imaginárně mazlit, což byl pro mě jasný signál, že jsou si více vědomé své krásy. Otestovali jsme to vzápětí, když měly zopakovat větu: "Jsem krásná". Věta se rodila pozvolna, obavy byly všude, ego se ošívalo, ale skoro mi to uvěřily všechny.
Kuli jsme železo, dokud bylo žhavé, a tak jsme nasměrovala naše kroky do patra k velkému zrcadlu, kde je vidět celá postava. Dívky zde měly pohlédnout sobě do očí a nahlas říci své dvojnici, která část jejího těla je krásná a která se jí naopak nelíbí. Sama jsem touto zkouškou vlastní hodnoty prošla před pár desetiletím a velice dobře jsme si byla vědoma pocitů, které dívky zažívaly. O to víc jsem na ně byla pyšná, když dokázaly před ostatními vyslovit něco, co se ukrývalo hluboko v duši.
Abychom trochu odlehčili situaci, pustili jsme se do barev. Každá si vytáhla ze vzorníku svou oblíbenou a pak si o ní mohla přečíst, co znamená. Odpovědi, proč si vybraly dívky tuto barvu, byly spontánní a celkem i logické. Navázali jsme vzápětí hrou na barvy, která se hrála ve skupině. Jedna vyslovila název barvy, a ta na kterou ukázala, musela rychle říct, jaký předmět to v ní evokuje. Měli jsme mezi s sebou dokonce i fialovou mrkev :o)
Na terase nás čekalo další zastavení s barvičkami, tentokrát těch, které se týkají oblečení. Dospěláci tomu říkají Typologie, nám stačilo mrknout na pár obrázků ročních období, abychom zjistili, ke kterým barvám nás to nejvíc intuitivně táhne. Zda ke svěžímu, veselému jaru, vyšisovanému létu s pudrovými barvami či ke šťavnatému podzimu s jeho hřejivými odstíny nebo k ostré a přísné zimě. Pomohly i obrázky známých osobností, oblečených do barevně vhodných a nevhodných šatů, takže holky na první dobrou poznaly, jak může barva na oblečení ženu rozsvítit nebo z ní udělat mrtvolu.
To dalo impuls zabývat se tématem líčení. Malovat dívčí obličej je hřích, ale vyzkoušet se to jednou musí. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem si koupila své první modré stíny a měla pocit, že bez nich nemohu jít ani vynést koš na odpadky (bydleli jsme na sídlišti). Abych dostála svému svědomí, všichni si museli umyt ruce, pak vyčistit obličej pleťovou vodou obličej, na který jsme nanesli trochu přírodního olejíčku, zvýraznili řasenkou špičky řas, dodaly tvářím lehkého odstínu zardění a na rty vložili lesk. Tento záměr se zdařil pouze ze začátku, kdy jsem měla jakž takž přehled o tom, co je rozloženo na stole za šminky. Pak ale holky vytáhly svůj kufřík (kam se na ně hrabu) a bylo po dozoru. Mým úkolem pak bylo už jen korigovat množství zkrášlovacích prostředků, které si dívky hodlaly nanést na své boží tváře. Ale našla se i taková skromná duše, které stačilo jen natočení loken.
Mezi tím, co jsem dočesávala poslední slečnu, ostatní se převlékli do svých oblíbených kousků a přehlídka manekýn mohla začít. Zahrada k tomu byla tím pravým místem. Rovná, sebevědomá chůze, milý úsměv, nějaká to póza a otočka. Co z toho vytvořily holčičky můžete vidět na vlastní oči. Byl to nezapomenutelný zážitek (bohužel videa jsou příliš velká a můj web je nezchroustal). Jejich výkon byl odměněn, jak jinak, než šerpou s nápisem "Miss dru ŽENA 2022". Pak už následovalo povinné focení manekýnek, abychom měli na tohle setkání milou vzpomínku.
Být bohyní je tak úžasné!!!
