Koviďák

Nikdo ho neviděl, nikdo netuší ani kde se vzal, ale lítá si tu pěkně mezi námi už pár let. Ze začátku mi naháněl strach o mé blízké, posléze jsem ho zařadila do svého života jako fakt, ale nehodlala jsem se mu podřizovat. Říká se, že kam směřuješ myšlenky, tam to sílí, takže mi bylo jasné, že jemu je věnovat opravdu nehodlám. Poslední dva roky jsem chodila po světě Koviďákem nedotčena. Jednak to bylo dáno tím, že už nemám potřebu být všude a vážím si svého soukromí, ale také větší péčí o svoje potřeby.

Za tu dobu všech možných a nemožných vyhlášených opatření, jsem strávila paradoxně velice klidné období, a to převážně v přírodě, kde jsem čerpala sílu. Díky své práci s dětmi jsem byla spokojená, a pokud jsem si k tomu přidala své milované zpívání a tanec, nebylo na světě pohodovějšího člověka. Starala jsem se o své rodiče, pomáhala, kde bylo potřeba, a říkala si, že tohle divné období prostě zvládnu.

Pak ale začali být nemocní mí přátelé. Koviďák změnil zřejmě kurz, proto jsem přivzala do své péče i ochranu shůry. Člověk nikdy neví. Podzim je vždycky unudlaný, ať si říká, kdo chce, co chce. Proti tomu lze dělat jen jediné = být v pohodě na všech frontách. Takovému přístupu vždycky řeknu: „Ano!“. Přidala jsem tedy ke své péči i ranní studenou sprchu, a dokonce se ještě v říjnu koupala ve 14°C vodě. Paráda. Jízda na kole, taneční lekce, setkávání se sborem, odpolední procházky, tvořivá práce a večerní klid. To byly mé zbraně vůči Koviďákovi. Bez tečky.

Přišel začátek listopadu. Po podzimních prázdninách v lůně přírody jsem měla duši v peří. Čekalo mě rodinné setkání, přikoupila jsem další materiál na tvoření a těšila se, že si ho po večerech užiju. Netušila jsem, že Koviďák brousí kolem mě jako vosa kolem lízátka. S nadšením se souhlasila s pěveckou podporou u příležitosti vítání občánků, těšila se na svou každoroční roli Anděla, taneční workshop, adventní vystoupení a všechno to činčání před Vánocemi. Koviďák měl se mnou ale jiné plány. Už když mi začala být jednoho den zima (já, která pořád větrám???!) jsem věděla, že tu něco neštymuje…

Dva dny poté začal Koviďák úřadovat v plné parádě a rozhodně se se mnou nemazlil. Zalezl snad do všech částí mého těla a ztěžka se tam usadil. Měla jsem pocit, že na mě padla tlustá deka, kterou někdo ještě zatížil na mé hrudi závažím a pekelně se u toho uchechtává. Postupně začaly z mého života odcházet takové samozřejmosti, jako je svižně vstát, plánovat si den nebo mít povznášející myšlenky. Ty mě opustily jako první. Věděla jsem s jistotou, že JÁ tohle rozhodně NEJSEM!!!

Jenže zkuste se tomu bránit, když máte nohy jako z rosolu, sotva popadáte dech a jediné po čem toužíte je nepřerušovaný spánek. Ač jsem se bránila sebevíc, za další dva dny jsem se nechala odvézt na testy, které se jednoznačně shodovaly s tím, co jsem už dávno věděla – Koviďák mě položil na lopatky. I při té bídě mě však pobavila zpráva z hygieny, že během karantény nesmím opustit domov. Opravdu si nedovedu představit, že bych v tomhle stavu měla myšlenky na návštěvy. Z posledních sil jsem ještě odvolala, co se odvolat mělo a vstoupila neochotně na startovní čáru vedoucí do černého tunelu.

Od té doby si toho už moc nepamatuji. Vím jen, že bez asistence svého muže bych tuhle štrapáci asi nezvládla. Vedl mě tím tunelem od rána do večera a od večera do rána (i když měl svou práci a na starosti i svoji maminku). Jezdil pro léky, nakupoval, míchal všechny možné bylinky na kašel, dával mi cibulové obklady, mazal záda psím sádlem a snažil se vařit. Byl v tom den ode dne lepší a lepší, a protože moje tělo bytostně toužilo jen po vývarech, jeden takový mi udělal, dokonce s drožďovými knedlíčky! Ač mistr IT, byl dokonalou ošetřovatelkou na plný úvazek. A aby se přeci jen nezapřel ve svém povolání, dával mi k lůžku vysílačku. Jediné, co jsem fakt nezvládala, bylo na konci své žádosti říkat ještě „přepínám nebo končím“.

tunel.
strach.

Bylo s podivem, kolik různých stavů a z nich vyplývajících pocitů jsem s Koviďákem zažívala. S takovou hitparádou bych mohla rovnou vyhrát soutěž. To, že mi bylo blbě bylo jasný! Připadala jsem si jako chrastítko, kdykoliv se plíce snažily zbavit se té obludy, co si na mě (za)sedla. Teploměr sice nedosahoval závratných výšin, ale stejně jsem musela mít na sobě pořád aspoň dvě peřiny. Jedna krabička Paralenu byla furt málo. Co bylo ale nejhorší, začal mě obestírat strach. Mizera mi začal přehrávat všemožné a nemožné myšlenky, jak by to mohlo být ještě horší, což byl docela velký oříšek pro mou psyché.

Naštěstí ale existují andělé v tělech mých přátel, a bylo jich opravdu hodně. Jedni měli na starost na mě myslet, jiní se modlili, další chtěli nakupovat a ostatní vařit. Dojímalo mě to k slzám. Já, která svým světlem dotuje půlku vesnice a přilehlé okolí, jsem najednou pocítila, jak úžasné je to být v jejich péči. Potřebovala jsem ji!!! Deset dní jsem jen ležela v covidovém deliriu, během kterého jsem na přeskáčku spala, kašlala, plakala i kvílela. Pomáhalo mi to, ač to vypadalo na Bohnice a sousedky si mysleli, že to nepřežiju. Nejvíc jsem si téhle šarády užívala, když jsem MUSELA vstát a jít na záchod. Je v patře!!! 16 schodů hrůzy, které jsem zdolávala jen silou vůle, s několika mezizastávkami a někdy došlo i na vzestup plazmo.

Mé chuťové pohárky byly sice téhle strasti ušetřeny a zůstal mi i báječný čich, což se ale nedalo říct o sluchu a zraku. Potácela jsem se jako kdybych si místo Paralenu brala opium, před očima mžiky kdykoliv jsem změnila úhel pohledu a vnímat slova svého muže mi činilo potíže, jako kdyby na mě mluvil z Austrálie. V puse to byl pak jeden velký suchpár. Pít nestačilo, jazyk se mi lepil na patro vzápětí. Prý „moučnivka“, tak jsem přidala do své lékárničky ještě „genciálku“. Moje imunita byla prostě v háji a Koviďák měl žně.

Nevěděla jsem, co je za den, kolik je hodin a co se děje s mou rodinou, natož abych registrovala zprávy z dění. Informace jakéhokoliv druhu jsem nebyla schopna vnímat, žádná knížka, žádný film, žádný FB. Jen střídat polohy, matně vědět, kdy a jaký prášek si vzít a spát a spát. Byla jsem jako Maková panenka, co to přehnala s odvarem z makovic. Tak, jak jsem sebou lupla do postele první den, tak jsem zůstala několik dní. Moje hygiena vzala za své a já jen doufala, že budu mít sílu aspoň na jednu sprchu za týden. Péči o své polodlouhé vlasy jsem vynechala zcela úplně, takže zůstaly chudinky 20 dní bez zásahu hřebenu. Kdybych bývala věděla, co to s nimi udělá, zavolala bych nějakého dobrodince, aby mě každý den učesal! Nestalo se a já měla ke Covidu ještě navíc dredy, podobající se chemlonu, které jsem rozčesávala postupně tři dny a nabyla dojmu, že jsem na pár místech největších rozcuchů zřejmě olysalá.

rozcuch
Insomnia - Woman at night who cannot fall asleep is counting sheep in a neverending spiral - sleeplessness hand-drawn vector illustration

Dny se vlekly a totálně se mi přeskládal denní režim. Vysílené tělo, hledající útěchu ve spánku potřebovalo tuto činnost prokládat i jídlem. Týden jsem to zvládla bez něj, prostě mi nechybělo, ale pak přišel prudký zvrat. Já, která se kámoší většinou jen se zdravou stravou a jí střídmě, jsem jedla jak protržená a dostávala chuť na vepřo knedlo zelo! Přes den jsem spala, v noci nestřídmě jedla. Furt! Bylo to šílené. Moje obvyklé potřeby se sesypaly, jako domeček z karet. Chvílemi jsem se snažila to změnit a vstát dopoledne po 4 hodinách spánku, aby se mi režim zase navrátil. Bylo to marné, takže jsem to nechala prostě vyšumět. Ten, kdo určoval pravidla jsem nebyla já, nýbrž moje tělo. Pochopila jsem, že nemá cenu mu odporovat. Ostatně stále jsem byla v karanténě.

Vypadalo to, že jsem asi tak ve 2/3 své tunelové expedice. Koviďák se zabydlel, přijala jsem to, protože se s ním stejně nedalo nic jiného dělat. Změna byla jen v tom, že jsem si konečně začala všímat takových těch hezkých člověčích chvilek, kdy je mi dobře. Třeba, když jsem po dlouhé době konečně roztáhla žaluzie a pustila do našeho domu sluníčko nebo když jsem dostávala od svých úžasných přítelkyň dobré zprávy a vydatné polívky. Najednou i taková maličkost, jako čistě povlečená peřina, mi udělala radost. Začalo svítat a já si hodlala posvítit na Koviďáka. Po dlouhé době jsem měla konečně v hlavě i jiné myšlenky. I když mé odhodlání, umýt si po 20 dnech vlasy, zabralo celé dopoledne, připadala jsem si „už skoro normální“. Pravda, chodila jsem stále šourmo, vypadala o 10 let zchátralejší, ale našla jsem zase chuť být tou, která si řídí svůj život sama. Koviďák dostal ultimátum k rozvázání své pracovní smlouvy!

Po třech nedělích samotky v domečku u lesa jsem sestoupila poprvé k domovním dveřím a slyšela své přátele. Bylo to tak povznášející, že jsem měla pocit, že půjdu hned druhý den do práce. Bohužel realita byla krutá. Když se druhý den v obýváku ozval zoufalý kočičí mňoukot a já chtěla naši kočku zachránit před kocouřím vetřelcem na terase rozběhnutím z kuchyně, běžel mi jen mozek – tělo zůstalo pár světelných let pozadu! Pochopila jsem, co to znamená „Nepřepálit start“, takže jsem si šla zase lehnout. Situaci jsem ale vyhodnotila jako počátek mé rekonvalescence a začala pro to něco dělat. Kromě vitamínové abecedy A, B, C, D, Se, Zi, Ech,  jsem se snažila více hýbat. Jednak proto, že moje svalovina mě začala opouštět, (což je pro ženskou 55+ docela strašák), ale také proto, že jsem se tak cítila být více živá. Sice to nebyl žádný zázrak, ale už jsem vyšla schody na záchod alespoň o trochu elegantněji, Nic to však nezměnilo fakt, že jsem stejně většinu dne strávila ve svém polohovacím křesle.

vitamíny
kresba-mala-ctenarka

Do mého života se postupně navrátila i kultura. Díky absenci nočního spánku od půlnoci do 4 hodiny ranní jsem přelouskala několik knih. V době, kdy moje tělo zrovna nespalo nebo nezíralo do prázdna, jsem chodila i do kina (na Netflix domácí) nebo se navrátila ke svému procvičování mozkových závitů v logických hrách na mobilu. Zní to úplně blbě, ale ono se toho ve ztichlém domě moc dělat nedá. Ale zaplať Pánbůh aspoň za to, jinak by mě z toho asi už fakt hráblo, i když jsem domácí typ :o)

První adventní neděli jsem prožila s pocitem, že Vánoce ruším. Představa, že běhám po domě a pentlím každý uklizený kout, mě tak ochromila, že jsem dala přednost logické myšlence, která mi tvrdila, že se to pro jednou nezblázní. Měla pravdu! Vesmír byl ale milostivý a mě přistálo doma jedno jmelí od mé milované sousedky a k večeru i ozdobená větvička před vchod od mé nejmilejší přítelkyně. Měla jsem tedy vystaráno, a dokonce to šlo i bez té první adventní svíce.

Koviďák si balil kufry a v mém těle probíhaly změny. Sice jsem pořád ještě v noci nespala, ale už jsem nejedla jako vlčice. Po týdnu, kdy jsem si nechala jídlo dovážet, protože prostě nebyl nikdo, kdo by za mě zaskočil v kuchyni, když měl můj muž jednu poradu za druhou, jsem začala pomýšlet i na nějaký ten nákup. Co bylo ale zvláštní byla moje termoregulace. To, že máme přes celý rok v ložnici 18°C, je normální, ale to, že jsme to měli v celém baráku, už tak normální není. V horku se mi vracely všechny ty nepříjemné covidové pocity, a tak jsme prostě v topné sezóně týden vypli topení a já si chrochtala u otevřeného okna. Jsem magor, ale aspoň jsme ušetřili pár kaček za plyn.

Další týden už byl veselejší. Jednak proto, že svítilo sluníčko, ale hlavně že jsem konečně začala dělat takové triviálnosti, jako rozlišovat pyžamo od domácího oblečení, sama si připravovat jídlo a chodit ven. První procházka byla do blízkého hájku. Funěla jsem jako sentinel, chvílemi jsem si říkala, kdy sebou švihnu, ale dala jsem to! Druhý den jsem si trasu o něco málo prodloužila, přidala si k tomu i pár domácích prací a pyšnila se večer svojí mamince, jak už jsem statečná. Krásné na tom všem bylo, že z téhle mojí radůstky měli radost i moje blízcí. Začala jsem mávat Koviďákovi na rozloučenou.

kovidák a zima
20211205_184918

Druhý adventní víkend jsem byla sice i nadále statickou strážkyní našeho domu, ale rozhodnutí ukončit tuhle etapu mě vnukl změnu stavu mého interiéru. Byl totiž taky už dost dlouho statický! Takže jsem založila všechny možné kapičky, mastičky a tabletky zpátky do krabic, vnutila pračce všechny lůžkoviny, povlaky a deky, které si užily dezinfekční lázeň, vyvětrala peřiny a čistě povlékla. Už jen samotný proces očisty mě navracel do pocitu, že jsem platným občanem své země. Jako závěrečnou tečku jsem si ještě dopřála konečně tu svou vánoční harmonii v podobě pár ozdobených větviček po domě a vlastnoruční výrobu adventního věnce. Byla jsem šťastná! Sice izolovaná, ale v pohodě. Koviďák měl padáka!

 

Tahle euforie však neměla dlouhého trvání. Ač jsem si moc přála pokračovat v téhle krasojizdě, skutečnost se ukázala býti jiná. Měla hranice, za které mě prostě ještě nechtěla pustit a já pochopila, že jsem start opravdu přepálila. Únava byla má věrná kamarádka, kterou doprovázel pan Kašel. Sehraný tandem! Zřejmě pozůstatek nepořádku po odchodu Koviďáka. Asi jsem měla typ adolescenta bordeláře, který má své doupě s názvem „Všude všechno“. Na to, abych si vzala koště a hadr, jsem fakt neměla, ale nikdo jiný za mě ten bordel po něm uklidit nemohl. Znovu jsem tedy vytáhla babské rady, abych svému tělu pomohla z téhle šlamastiky. Nová objednávka z lékárny mi zajistila další várku bylinek, ale hlavně tinkturu pro spánek, protože dny, kdy jsem usínala ráno v 5 hodin se opakovaly. Cibule z našeho sklepa závratně mizela na plicní obklady a sladké sirupy. Tymiánový krém tomu všemu přizvukoval. Ostatně péče o pokožku mi zabrala vždy alespoň jednu vyučovací hodinu, s přestávkou na solné výplachy nosu. Bylo to náročné, ale účinné.

Po třetí adventní neděli jsem si myslela, že mám vystaráno. Dům prošel další ozónovou dezinfekcí, jakž takž v něm bylo útulno a mě chodily zprávy ze Zásilkovny, kterou jsem pověřila k předání aspoň několika vánočních dárků. Nákupy potravin jsem svěřila firmě Rohlík a péči o rodiče svým dětem. V kuchyni jsem dokázala uvařit už i složitější jídla, ale na víc nebyla energie – byla jsem jen jako žena v domácnosti s nízkým výkonem. Každou činnost jsem musela prokládat klidovou a dechovou terapií. Podvečery byly automaticky statické s knihou. Když člověk žije v téhle bublině, tak se s tím nějak snaží vyrovnat, ale když se k němu začnou dostávat informace o tom, co kdo během dne udělá, zvládne, vyřeší či stihne, tak si připadá jako naprostý břídil!!!  Jak jakože nákupní centra, mazec v práci, logistika svých ratolestí, domácí práce, pečení cukroví, shánění dárků, tvoření výzdoby a do toho všeho firemní večírky, dárkové poukázky se splatností do konce roku či nedej Bože nějaký zdravotní problém v rodině. Už jen samotný fakt, si tohle všechno představit, mě ochromil na duchu. To jako vážně?! Tohle všechno je normální??? Jsem vážně totálně mimo!

Blížila se čtvrtá adventní neděle a já nabyla dojmu, že tenhle styl života je už i na mě moc dlouhý. Rozhodla jsem se tedy svěřit své tekutiny lékařským testům, abych měla jasno, jakou zkázu Koviďák napáchal. No, výsledky paní doktorku vůbec nepotěšily, takže jsem vyfasovala recepis na silný lék a pár dní se lízala z pocitu „Já chudinka malá, mám velký bebí“. Když už to nemohla má milá sousedka třetí den ani slyšet, jasně mi naznačila, ať nedělám z komára velblouda, že nejsem jediná, kdo má postcovidový syndrom a ať se koukám dát pěkně dohromady. Srazila jsem tedy paty, zanechala lovení rozumů po internetu a začala konat. Pěkně režim jako před Koviďákem – ráno studenou sprchu a každý den procházku s pořádným dýcháním, českou kuchyni vystřídalo mé zeleninové menu a v mé babské lékárničce přibyly medicinální houby. Uklidnila jsem se. Konec roku je vždycky tak trochu šílený, tak proč si ho dělat ještě horší.

bojujeme-s-bacily
zimní slunovrat,

Zaměřila jsem svou pozornost raději na nadcházející zimní slunovrat, který je vždycky energetická nálož slibující lepší zítřky. Byla jsem opravdu moc vděčná za to, že ještě nemusím do práce a že si mohu konečně bez větších zdravotních potíží užít vánoční svátky. Když jsem tak seděla doma, obklopená svou milovanou harmonií, uvědomila jsem si jednu obrovskou skutečnost. Koviďáka jsem už nevnímala jako zlého nepřítele, který mě rozložil na prvočinitele, ale jako „někoho“, díky němuž jsem se mohla nově poskládat (i když to nebylo zrovna příjemné). Když se totiž plahočíte tím černým tunelem, poznáte, kdo skutečně jste, kdo k vám opravdu patří a za jaké hodnoty se můžete směle postavit. Jako zdravá řípa bych stěží dokázala celý advent zůstat v klidu a rozhodně bych upřednostňovala zvesela vánoční zvyklosti a setkávání před ztišením a rozjímáním, jak by tomu vlastně mělo podle přírody být.

Za ty dva měsíce nechtěných Koviďákových prázdnin jsem dozrála do bodu smíření sama se sebou. Nemoc je vždycky tak trochu boj, kdo z koho a já už opravdu nemám vůbec žádnou potřebu bojovat, ani za sebe, ani za druhé. Pochopila jsem, že boj bere sílu a já ji chci směřovat už jen k radostnějším zítřkům, které se přede mnou otevírají. Ať si má každý klidně svou vlastní pravdu, nač ji druhým vymlouvat. Vím, že ta moje vyžaduje mou plnou pozornost a důvěřuje mi, tak proč bych ji měla složitě obhajovat, když jí vlastně stačí jen věřit. Díky Koviďákovi jsem získala vědomí, že mám úžasnou rodinu, milujícího muže a báječné přátele. Dokázal ze mě vykřesat novou jiskru, která se zrodila z chaosu doby a rozsvítila se ve mně jako vánoční stromeček. Dárečků mám pod sebou (v sobě) hodně a hodlám je postupně rozbalovat, radovat se z nich a dělit se s vámi o jejich poklady. Nový rok 2022 je za dveřmi. Těším se na něj, neb slibuje to, co už zažívám ve svém srdci. Buďme tedy k sobě srdeční a věřme, že všechno na světě má svůj důvod, i když tomu třeba právě teď nevěříte. Nic není ani dobře, ani špatně. Prostě to je a záleží jen na nás, jak k tomu přistoupíme. Na konci každého tunelu je totiž světlo mnohem jasnější....

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *