Družena Krajinářský klam
Konečně jsme se snesli z vesmírných výšin na matičku Zemi. Její kabátek je jedna velká horská dráha, od zavlažených údolí, přes malé pahorky a kopečky, sem tam louka či pole, až k vrcholkům skalisek s hustým lesem, a to vše zakončeno holými skalnatými giganty, které se dotýkají mračen. Občas tento obraz protne koryto řeky nebo vodní plocha horského jezera. Jde jen o to, jak to poskládat na papír, aby třeba takový kámen zcela vepředu byl skutečně velký a hory v pozadí činily dojem, že jsou malé a hodně daleko (i když je to ve skutečnosti paradoxně zcela obráceně). Malíř prostě musí tvořit to, co vidí. Tyhle optické klamy občas člověka matou a mozek je z toho celý nesvůj. Abychom si tuhle dovednost trochu natrénovali, zkusili jsme si určovat barvy z bláznivého papíru, kde třeba slovo MODRÁ bylo vybarveno žlutou barvou. A stejným způsobem jsme si utvořili i svou vlastní krajinu, kde nic nemělo skutečnou barvu. Fialová tráva, růžový rybník nebo oranžové nebe. Přesně takhle praštěně jsme si pohrávali s temperovými barvami a nutili svému rozumu něco, s čím absolutně nesouhlasil.
Náš kolektiv je věkově různorodý, a tak i volba média, formátu čtvrtky a výtvarného postupu musel být zohledněn. Děti si mohly vybrat, na jak velkou plochu chtějí malovat, a i když mohla být práce ve dvojici, přesto si zvolila většina menší formát. Je pravda, že technika "vzorování" není jen tak pro každého. Trpělivost a důkladnost je nasnadě, obzvláště u větší plochy, kde každá "buňka" na obrázku využívá rovné, vlnité, klikaté, spirálovité či obloukovité linie, a to ze všech světových stran. Zní to složitě, proto děti dostaly vzorník, jako inspiraci pro jejich tvorbu. Zadání bylo jednoznačné - obrázek by měl mít cestu, trávu, kámen, vodní plochu, strom, kopce, hory, oblohu. Děti si nejdříve svůj záměr naznačily obyčejnou tužkou a poté zvýraznily linie silným černým fixem. Poté si zvolily buď náročnější techniku vzorování pomocí barevných fixů nebo se přiklonily ke štětci a temperovým barvám. Prvňáčkové se naučily měnit si často vodu, aby nebyl jejich štětec špinavý, používat hadřík a namíchat si světlejší pastelové barvy pomocí běloby. Asi nejsložitější bylo pro děti vzpomenout si, že velká plocha vyžaduje velký plochý štětec, zatímco na detaily postačí jeho malý kulatý kolega. Všechny namalované krajiny měly jistý nádech bláznovství, který jim propůjčil značnou tajemnost se špetkou záhadnosti.
