Družena Křídování
Malovat se dá kde čím. V "sedmdesátkách" minulého století nám stačil kousek cihly, abychom si na beton nakreslili skákacího panáka. Ne každý měl na bílé chodníkové křídy, ty barevné používaly jen soudružky učitelky na prvním stupni. Dnes v každém druhém obchodě najdete celé kýblíky kulatých barevných kříd dokonce i s držákem, aby jste se náhodou neumazali. Venkovní malování má něco do sebe, můžete se pořádně rozmáchnout a kreslit obrovské obrázky. Jen gumování podrážkou jde o něco hůř a s vybarvováním padne sada raz dva. Malovajda má však jiné křídy, ty malířské, co mají v sobě tolik pigmentu, že si dřív obarvíte prsty, než začnete vůbec malovat. Jsou oproti chodníkovým daleko menší, kulaté, v papírku zabalené, takže když byste chtěli malovat větší plochu, musíte je svléknout do naha. Většinou se tyčinka záhy rozlomí na několik kousků a s těmi se pak dají dělat různé věci. Děti se už naučily, že hrotem docílí tenké a výrazné čáry, kdežto položením špalíčku křídy na placato vznikne jemnější stopa plná barevného prášku. Ten se dá roztírat papírovým kapesníčkem, vatou nebo tyčinkou do oušek. Jen je potřeba dát pozor na to, aby se roztírání dělo ve stejném směru, jako se nanášely barvičky. Jinak se dílo rozšmudlá a nevypadá to vůbec hezky.
Křídování je zážitek. Nejlepší je, když si vyberete takové barvičky, které spolu kamarádí, tzn., že mají k sobě blízko svými odstíny. Žlutá například ladí na jedné straně s oranžovou a na té druhé si podává ručku se světle zelenou. Když pak na čtvrtce tvoříte vzory (až už linie rovné, půlkruhy, vlnky), navazuje jedna barva krásně na druhou. Taková správná duhová terapie. To už děti ale přestaly vnímat slova a ponořily se naplno do své práce. Jedna křída střídala druhou, křídový prášek lítal vzduchem, ruce začínaly být čím dál tím víc ušmudlanější a pracovní plocha připomínala velkou špindíru. I když někdo v tomto zápalu zapomněl na souladné barvy a hodil si tam i nějaké ty kontrastní odstíny, přesto byl podklad krásný. Bylo zajímavé sledovat, jak i taková nálada může ovlivnit intenzitu malování. Hotovou plochu jsme postříkali lakem na vlasy, a tím zafixovali všechen prášek, který by měl touhu se někde třeba rozmazávat. Naší další činností byly kruhy - malé, velké, tlusté, tenké, ale hlavně křídové a veselé. Ideálně, když byly v sobě tak 3-4. Zde už bylo zapotřebí trochu citu, aby naše kolečka na pozadí vynikla. Protože ať děláte co děláte, na oranžové ploše druhá oranžová vrstva prostě vidět není0. Někdy jsme si museli pomoci bílou křídou, která dala kruhu tvar viditelný i z dálky. I když hodina neměla co do činění s přírodou (tuhle barevnost snad nemají ani v papilonii), užili jsme si techniku se suchým pastelem opravdu hodně.