Družena Má vlast
Každý ji máme. Místo, kde žijeme rádi, kde jsme prostě doma. Láska k vlasti je něco, co přichází až s věkem a malému dítěti se to těžko vysvětluje. Možná je mnohem lepší pracovat s tématem hranic, kde může dítě snadněji pochopit, že určitý prostor prostě končí, ať už je to stěna, plot nebo státní hranice. A že dům, vesnice, kraj nebo okres má vždycky nějakého souseda, kterému by se nemělo lézt bez dovolení do zelí (možná by se dal tento příměr použít i na vlastní hranice, co komu dovolit a kdy mu dát jasně najevo, že si má dát zpátečku). Tohle všechno jsme si s dětmi probraly v uvítacím kruhu, který znázorňoval naši republiku a také jsme si vysvětlili pojmy tuzemec, cizinec a turista. Mělo to totiž velký význam pro výběr výtvarné práce, která nás čekala.
Udělat zvětšeninu našich hranic tak, aby se nemusel vystřihávat každý výběžek, mi dalo celkem zabrat, ale podařilo se udělat několik šablon (vnitřní a vnější) ve dvou velikostech. Děti se samy rozhodly, zda budou cestovat do sousedních států a používat tahy od šablony směrem ven (suchým pastelem nebo rozfoukáváním vodových kapiček brčkem) nebo se usadí doma a budou hostit cizince z jiných zemí tím, že vnitřek vybarví vpíjením akvarelové barvy popřípadě stříkáním vodovek pomocí zubního kartáčku. Tím se stala hodina obzvláště rozmanitou, neboť každý měl jinou práci. Pro lektora radost pohledět! Když byly hranice naší vlasti jasně ohraničené, měly děti za úkol včlenit na plochu ještě prvky (symbolika kreslená na čistý papír tuší, vystřižená a nalepená), které jsou jim blízké nebo které reprezentují Čechy, což byla celkem zajímavá sonda do hlubin dětské duše a vůbec malíčkům nevadilo, že mají svou "mapku" vzhůru nohama - hlavně když mají své milované na správném místě!!!