Družena Mumie v akci
Znám jednu úžasnou holčičku, která se narodila v listopadu (tudíž ve znamení štírovském). Zdá se, že tihle jedinci mají tajemno v duši a ani nízký věk jim nezabrání v tom, aby jej projevili. Zatímco si její vrstevníci objednávají pohádková témata typu Ledové království, ona volí příšerky, zombie a mumie. Posledně jmenované dostalo dokonce náležitý prostor v jednu listopadovou sobotu, kdy se 12 dětí účastnilo její narozeninové oslavy. Musím se přiznat, že mi ze začátku zadání dalo opravdu zabrat, neb jsem nějak nedokázala najít společného jmenovatele mezi mrtvým tělem a dětskou duší. Až teprve po jistém nadhledu začaly přicházet nápady, které by vystačily i na celodenní hraní s mumiemi, a tak jsem nakonec vděčná, jak mě ta dětská přání stále posouvají za hranice vlastních možností.
Ač neměl narozeninový scénář žádný děj, přesto se při vymýšlení vyklubala jakási linie her, dovedností, soutěží a situací, které dohromady vytvořily celkem příjemný pobyt v provizorním záhrobí. Myslím, že šestileté dítě asi nemá moc velkou představu o tom, jak vůbec taková mumie vypadá, ale na druhou stranu je to obrovské plus pro animátora, který tak může zapojit svou fantazii na maximum. Na Wikipedii se dočtete o mumiích vědeckého kde co, ale zkuste to naaranžovat malým dětem k narozeninám! Naštěstí existuje něco jako tvořivá múza, snoubená s ženskou intuicí a louhovaná pár let zrající improvizací. To pak klasickým hrám navléknete mumiovský kabátek, tváříte se tajemně a s pomocí obinadel i tak vypadáte. A když navíc začíná oslava báječným dortem, musíte svou práci prostě milovat.
A co že jsme to vlastně všechno dělali? Děti si vymyslely svá neotřelá jména (jako Zvinka, Nefer, Isir...) a zvěčnily si je na jmenovce. Po té se zkusily představit, ale tak, aby by jim nebyly vidět zoubky, což ve výsledku vypadalo jako proslov staré bezzubé babky, takže nikomu nebylo nic rozumět. Pak jsme zkusili dát dohromady pár končetin, hlav a těl z mumií, abychom z kartonu vytvořili něco jako bytost. Její pohyblivé klouby přivodily u dětí nadšení v podobě nohou za krkem a rukou vzhůru. (velice zajímavé pojetí). Podle dávných zkušeností bylo třeba tělo zmrazit, což jsme provedli hrou s huňatými palčáky, které honící osobě propůjčily mrazící kouzlo, takže hra nebrala konce (neb vysvobozovací četa byla vždy nějak rychlejší). Zmrzlou mumii jsme vyměnili za tu vysušenou horkým pískem, což navodilo představu dva dny starého rohlíku. Ten, v půli přeříznutý a v půli převázán, posloužil jako pohybující se krmě pro 6 dvojic. Řeknu vám: "Nejhorší pocit na světě" (když si chcete kousnout a nemůžete při tom použít ruce!!!)
Znajíce tedy tělo mumie, museli jsme se ještě nutně zastavit u očí neboli bulvy. Ta naše byla z vosku vlitém do kulaté silikonové formy. Děti měly za úkol oko hrůzostrašně pomalovat, popřípadě mu věnovat pár vrypů pro ještě větší originalitu. Zatímco většina tvořila své jedno očko, mohly se děti postupně vystřídat u tvoření toho druhého. Za bedlivého dohledu natáhly rozpuštěný vosk do injekční stříkačky a pomalu jej vtlačily do formy. Během pár minut vosk ztuhl a jejich provizorní mumie se dočkala oka do páru.
Posléze byla nutná mumifikace - pěkně jedna vrstva za druhou. Tento akt jsme pojali sportovně a s každou shozenou plechovkou jsme prostupovali vrstvami balzamované mumie. Ta se nám vzápětí ozvala ze záhrobí, takže jsme rituálně provedli její zhmotnění nalezením několika dílků zprávy. Děti spojily části dohromady a za maximálního soustředění naslouchaly tajemné básni o tom, jak to s mumiemi ve skutečnosti bylo. Abychom zažili pocit, který praktikovali kdysi dávno kněží v kryptách, udělali jsme si vlastní zkušenost ofačováním přítomných rodičů oslavenkyně, což vyvolalo velké nadšení ze strany dětí. Zkuste si představit 12 dětí s plnou taškou obinadel a sadou toaletních papírů, jak s chutí sobě vlastní šněrují končetiny dospěláků k židlím nebo obmotávají každičký prst na obou rukách. Úžasný zážitek!!!
Pohybová chvilka udělala z našeho prostoru něco jako pouliční pouťové umělce, kteří házeli kroužky na lahvičky s mumiemi, hráli bedminton (papírové talířky s vařečkou) s balonky, pomocí hůlek a kolíčků sbíraly různé předměty, rozmotávali uzel v kruhu nebo nosily v puse špachtli s kostičkami. Nakonec jsme si vyzkoušeli, jaké to je malovat egyptské znaky voskem na bílý papír, přetřený posléze vodovými barvami. Krátká diskotéka zakončila narozeninový program, zatímco v kufru čekalo ještě asi tak deset připravených úkolů. Ale to až příště. Jsem totiž přesvědčena o tom, že s přibývajícím věkem bude malá oslavenkyně pokračovat s podobnou tématikou.
Co dodat na závěr? Že je fajn mít rodiče, kteří věnují svému dítěti čas a pozornost. Věřím tomu, že po čase, až budou listovat svými albumy a uvidí se na fotografii z mumiovské párty, přelétne jim po tváři krásný úsměv. Přesně takový, který jim dokáže vyloudit jen jejich dcera Isabella.
