Navigace

Mít navigaci je fajn, obzvláště když jste žena ztrácející se i na prostoru fotbalového hřiště. Tuhle dovednost jsem opravdu do vínku nedostala, ale můj muž si pro ní šel 3x. Když jsem začlenila do svého života řidičské umění a odvážila se vyjet z domova i do vedlejší vesnice, začaly se mi objevovat nové světy, ale i nečekané záludnosti. Kufrovala jsem celkem zdatně a byla schopna jet i v protisměru, hlavně když jsem se dostala na trasu, kterou jsem si "nacvičila". Časem jsem se celkem motoristicky obouchala natolik, abych byla schopna dovézt děti k lékaři, natankovat či nakoupit. Velký třesk jsem ovšem zažila s příchodem navigace, kterou jsem obdržela od svého starostlivému muže (to abych se mu vrátila z cest domů). Jenže znáte to, ženská a technika nejdou zrovna ve stejných šlépějích, a tak jsme si na sebe musely dlouho zvykat. Příprava na výjezd do neznámých končin velkoměsta mi zabrala půl dne příprav, takže úspora času veškerá žádná. Ale i to se vyladilo natolik, že mě výlety začaly bavit a já se pouštěla sama i napříč republikou s mou kámoškou navigací, která mi na křižovatce ve tvaru T nabízela vehementně pokyn "Připravte se jet rovně"! Měla prostě smysl pro humor :o)

Ten mi občas chyběl, když jsem potřebovala směrovku ve svém životě. Škoda, že ještě nikdo nevynalezl podobný přístroj pro lidi, aby věděli, co kdy mají dělat. Jelikož se ale pokládám za člověka duchovně laděného s fantazií pohádkové královny, začala jsem přemýšlet nad tím, co nás vlastně vede. Když jsme malé děti, tak nás korigují rodiče jasnými pokyny, co smíme a co ne. Když opustíme tohle ovládání, chceme si o životě rozhodovat sami, což začíná už ve 3 letech a naplno se rozvine v pubertě. Máme prostě pocit, že dělat tu kterou věc, je jediné možné řešené aktuální situace a nikdo nám  to z hlavy nevymlátí.

Zlatým hřebem článku je uvědomění, zda je to jenom hlava, která nám dává pokyny k tomu, co právě dělat v situacich, ve kterých se ocitneme, a to zcela nepřipraveni nebo zda je to něco jiného. Jelikož jsem Druženu postavila na základech používání pravé mozkové hemisféry, tedy smýšlení  ryze ženském a intuitivním, pokusím se tímto směrem dopídit k tomu "Co vlastně jiného nás vede", což půjde asi nejlépe na příkladu poslední hodiny Hravého cvičení s dětmi, jehož jsem lektorkou. Zkusím začít trochu ze široka, ale krátce.

Už jako malá holka jsem neměla ráda překvápka, novoty a změny. Bála jsem se, třásla strachy kdykoliv, když mě život vyhodil za zajetých kolejí. Abych na něj "vyzrála", snažila jsem se na vše důkladně připravit, což mi zabralo mnoho času a energie. Cestování se pro mě stalo zátěžovou situací, protože strach, že nebudu schopna postavit se situaci, mě paralyzoval. Zatímco mí vrstevníci chodili na výlety s malým batůžkem, já vláčela batoh s náplastmi, náhradním oblečením na tropy i do mrazu - co kdyby náhodou!. S příchodem vlastních dětí se tento úlet nafoukl do ještě větších rozměrů a dodnes se divím, že to tehdy Škoda 110 všechno pobrala. Nevěřila jsem nikomu a ničemu, natož sobě.

Být připravená na život se mi ale nikdy nepodařilo, stále mě překvapoval novými zvraty a nečekanými událostmi, což mi rozladilo mé citlivé psýché na maximum. Čím více jsme se snažila předvídat, tím více se ze mě stával maximalista a perfekcionalista, se kterým nebylo jednoduché žít. Nepřiznala jsem si, že se bojím a raději si přivodila pásový opar, jen aby byla akce dokonalá. Tohle trauma jsem si začala tak nějak léčit paradoxně coby učitelka ve škole, kdy prostě na některé věci už nezbyl čas, protože děti učitelku s navigací nepotřebují. Naučily mě tak dělat věci bez přípravy, pomohly mi užívat si chvilek, kdy nemusím držet křečovitě svůj itinerář a pouštím strachy k vodě.

Přesto se ale najdou chvíle, kdy si říkám, že mít po ruce pár bodů, není k zahození, obzvláště když mám na starost tucet dětí a tříhodinový program. S tímto vybavením vstupuji tedy na scénu a jen čekám, zda se připravený program sladí s dětmi nebo zda mi děti naladí mě tím, že mi připraví nějaké překvapení. Ze začátku mě to vyvádělo z míry a trvala jsem na posloupnosti svých poznamenaných bodů, ale pak jsem musela uznat, že je to na dvě věci.... Nehledě na to, že půldenní příprava jde vniveč okamžitě, když nenaslouchám svému instinktu. V tu chvíli mi hlava vypovídá službu, zapomínám nejen program, ale i slova (v nejhorším kdo jsem) a všechno jde do háje. To pak nezbývá nic jiného, než vypnout tu hlavu úplně a naladit se na sebe, což představuje něco podobného, jako když v autě ladím frekvenci na Český rozhlas 2 . Nesmí to prskat ani šumět!

Nejhorší na tom je, že mě při tom neustále atakují dotíravé myšlenky, které vnímám z okolí a z druhých lidí. Jednomu se nelíbí tohle, další má nějaký svůj problém a třetí si chce prosadit svou. Když se k tomu přidá čtvrtý, že chce čůrat a pátý začne brečet, že chce maminku, musím si zapnout svou vlastní navigaci, vyhodnotit situaci ve prospěch všech, určit priority a nechat pracovat své vyšší vedení. Dost věcí na jeden okamžik pro regiment vojáků, natož pro jednu tetu na parketu. To to bzukot, hukot a šrumec, který se ve mě odehrává. Myšlenky, pocity, nálady, gesta, barvy, zvuky...., to vše se mi v jeden jediný okamžik musí propojit v harmonický  výsledek, abych byla v souladu  sama se sebou a s ostatními. Jenže tohle si hned tak každý neuvědomí. A když vám do toho selže technika, rozum si vezme dovolenou a vy máte v hlavě vymeteno, tak může být program třeba  100x  připravený. Nejedu dál, dokud nechytnu signál vedený shůry.

Otázkou ovšem zůstává, zda tuhle skutečnost přijmou ostatní pozemšťané v maskách či jejich doprovod. Pár dní jsem se tímto tématem zaobírala a zjistila zcela odevzdaně, že vlastně nikdy nemohu vyhovět všem, a že tu vlastně ani nejsem proto, abych to dělala, protože to bych se musela rozkrájet na nudličky. Já jsem ale nejraději v celku, a tak mi přichází asi nejideálnější být tou, kterou jsem, i když dělám chyby, blbiny a nelogická rozhodnutí. Rozhodla jsem se tedy nepřebírat nálady a zodpovědnost druhých do vlastního života, protože bych takhle nikam nedošla. A to já teda chci dojít daleko :o) Vím, že už mám svou vlastní vnitřní navigaci, se kterou se chci naučit zacházet tak, aby mi bylo dobře. Teprve pak jsem schopna vysílat takové frekvence, které pohladí mé okolí. Když to takhle uděláme všichni, žádná srážka s blbcem nám nehrozí.