Oknem do zimy

Malovajda se vydala koncem ledna za humna a vyzkoušela si práci s novými dětmi a s novými temperami. Ač je zima ve svém vrcholu, nemá zrovna tendenci rozvinout se zcela do své Ladovské krásy. Sem tam sice na nás po ránu vytáhne trochu mrazu a k nelibosti řidičů vykouzlí na oknech aut ztvrdlou mlhovinu, ale to je asi tak všechno. Kluci toužící projet si své nové boby nebo holčičky lačnící se nazout do parádních bruslí, mají prostě smůlu. Někdo to řeší výjezdem do vyšších poloh za zimními radovánkami, druzí možná sledováním filmů se zimní tématikou. Jste li ovšem dítě, máte nekonečné možnosti vydat se na dobrodružnou cestou skrze štětec a barvičky.

Když jsme se s dětmi sesedly u jednoho stolu, vyprávěly jsme si o tom, jak si takovou zimu vlastně představují. Určitě je zima studená, modrá, třpytivá a ideálně někde na horách nebo při stavění sněhuláka na zahradě. Shodli jsme se na tom, že zima je vlastně ledová voda, která má různou podobu a dělá bílé čepice na střechách, špičaté rampouchy, kluzký led a mokro v botách. A úplně nejvíc pro děti je, když uvidí za okny první vločky, které pak chytají na vyplazený jazyk nebo ho rovnou lížou z rukavic. Zima je prostě fajn kámoška, když je ovšem pohádkově bílá. Po všech těchto představách pak vyvstala otázka, jak to celé namalovat? A ejhle. Z původního nadšení niterných představ dětí, vylezly v tu ránu růžky obav, které se usadily v hlavičkách a stůj co stůj trvaly na tom, že "tohle" nakreslit nikdo neumí!