Družena Paní Zajícová
Šikulky čekala první dvouhodinová lekce, což může být pro předškolní dítko důvod k radosti, neb jde "Po O". Pro lektora se tu naskýtá otázka: "Jak to dělat, aby tenhle špunt (co po obědě ještě spinká nebo odpočívá) měl po ty tři hodiny pořád chuť něco dělat a bavilo ho to?" Hledala jsem odpověď dlouho.....a moc mi to nešlo! Shlédla jsem velké množství rad, typů, doporučení, videí a článků, zaúkolovala pana Googla a nakonec šla spát v pocitem, že vyndám ze skříně staré lego. Sen o tom, že mi děti lezou po stropě se naštěstí nekonal. Říká se ráno moudřejší večera a mě zachránila paní Zajícová. Sice Velikonoce ještě úplně neklepou na dveře, ale být včas připraven také není k zahození. Takže vám představuji paní Zajícovou.
Je to sličná samice, tělo pěkně urostlé, šatičky jak ze žurnálu a obličej manekýny, ale přitom působí mateřským dojmem. To mě zaujalo a přípravy byly dílem okamžiku. Moje paní Zajícová má jméno Borůvka, a to z jednoho prostého důvodu - jinou ponožku jsem doma nenašla. Ano čtete správně, na výrobu této figurky je zapotřebí květináč/kelímek, polystyrenovou kouličku a již zmíněnou ponožku, do které se to všechno šikovným způsobem nastrká tak, aby rantl byl nad koulí, neb to jsou budoucí uši. Dětem jsem nechala ponožky bílé a krémové barvy, aby byla paní Zajícová věrohodnější. Vždycky je potřebný materiál připravený na tvořícím stole, ale v tomto případě jsem udělala výjimku a jednotlivé kousky po bytě poschovávala. Koule v ponožce tak čekala na objevení v květináči, v míse s ovocem či v mušlích. Kelímky byly poschovávané po háčcích, vitrínách a vázách, zatímco garderoba (připravené šatičky i s kapsičkami + 2 ruce) visela na prádelní šnůře (lanko pro rodinné fotografie). Tímto způsobem si děti samy vybraly, z jakých kousků bude jejich výtvor poskládaný a nedohadovaly se o barvě zástěrky.
Co bylo ale oproti minulým hodinám zarážející, bylo rozložené šití na stole. Když jsem se zeptala dětí, zda už někdy něco šily, byla jsem překvapená pozitivní odpovědí, což bylo fajn. I tak bylo nutné pojmenovat nit s jehlou, zacvičit v navlékání nitě a demonstrovat přední steh (alá rybka, co skáče z vody do vody). Jehla byla dlouhá a látka krátká, takže práce mohla jít plynule od ruky, kdyby....Kdyby se dětem nepletl rub a líc, čímž se nitka, sloužící k řasení látky, zasekla a tuto činnost jaksi znemožnila. Ale poradili jsme si! Děti už měly nacpané tělo i hlavu v ponožce a pomocí dvou gumiček staženou pod krkem a nad hlavou. Nařasenou látku jsme už jen utáhli kolem krku a zašili (někdy i skrze krk prošili). Poté přišla na řadu práce s tavnou pistolí, abych dětem přilepila ruce, zatímco měly v péči obličej. Pomocí fixu a bílého akrylu si namalovaly oči, pusinku a zoubky. Asi nejzábavnější část našeho odpoledne bylo zdobení paní Zajícové mašlemi, kytičkami a všemi možnými lepícími ozdobami.
Po této kreativní části následovala zasloužená svačina a hraní na zahradě, které jsem využila k přípravě na další tvoření. Tím mělo být kuře z rodu bambulovitých. Žlutá střapatá bambule s pohyblivýma očima, zobákem a pařátky připevněná na kolíčku. Když se děti vylítaly, začali jsme obmotávat šablonu ve tvaru písmenka C vlnou, namotanou do malého klubíčka. Pěkně tam a zpátky, po celé délce - to byla má vize. Děti to měly jinak, takže jsme honili klubíčka pod stolem, 3x učinili nový začátek a nevšímali jsme si oček vykukujících ze šablony. Ostatně Kuře to mělo být dovádivé. Vyprávěla jsem dětem při tom příběh o Ošklivém kačátku a opravovala co se dalo s vědomím, že bambule nechám příště na školáky. Bylo mi jasné, že prostřihávání vlny si zcela žádá moji přítomnost, ale obličej jsme dali dohromady společně. Kuře prostě nezabralo, zato paní Zajícová byla v kurzu neustále. Děti jí nepustily z ruky a hrály si s ní i po skončení tvoření. Tak aspoň že tak. Ta moje paní Zajícová teď dělá parádu v předsíni a vítá návštěvy i jarní svátky.
