Družena Pardubické perníčky
Malovajda se z poslední cesty do Řecka nemohla dlouho vzpamatovat, protože doma se už pomalu chystají Vánoce, a tak zvolila cíl další hodiny ryze český, speciálně pardubický. Dobrodružství zvané Malovajda mělo tedy sladkou příchuť, která je tak typická pro exkurzi ve výrobně českých perníčků, kde to voní typickým kořením a cukrová poleva se lepí neustále na prsty. Což děti milují, protože je mohou s chutí olizovat.
Mít místo bílé čtvrtky před sebou na malování perníkové srdce velké jako talíř, je radostná změna. Jediné, co může zhatit záměr hodiny, je buď velká chuť nebo ukrutný hlad. Poleva už trpělivě čekala na děti v uzavíratelných sáčcích Ikea (není nic horšího, než upatlaný výkres!:o) a srdce na své ornamenty. Rozhodně jsme byli originální, neboť linka u některých jedinců dosahovala až 5mm, což by malířkám v perníkářské dílně zaručilo okamžitý vyhazov. Čím méně šla dětem poleva ze sáčku, tím více rostla netrpělivost, takže ve finále měl úchop dětské ručky tvar pěsti a zdobení spíš připomínalo závody v mačkání tuby se zubní pastou. Tréninkové kolečko na malé perníčky vystřídalo to velké srdce, ale ani tam neměla trpělivost šanci se prosadit.
Ale nehledejme klony, obdivujme individualitu. Když jsme byli všichni ulepení a hrozilo, že se neodlepíme od stolu, vysvobodila nás tekoucí voda a pak svačina. Děti si poté vyzkoušely ještě techniku akvarelové pastelky na srdce papírové, kde obtažením linky a následným rozmytím slabým štětečkem, získaly stínovací efekt. A tak se domů nesla hromada srdcí, které zřejmě čeká život jepičí, neb vlastní výtvor chutná nejlépe. Doufejme, že nám aspoň jedno perníkové srdce zbude na červnovou výstavu, i když si na něm asi už vylámeme zoubky.
