Družena Plněné knedlíky
Marně si vzpomínám, kdy jsem jako malá holka stála v kuchyni a dělala sama knedlíky.....sice se u nás vařily často, ale pro mě to byla velká alchymie. Dokonce u těch bramborových vyvstal i strašák jménem "broky". Ještě dlouho po svatbě jsem sbírala odvahu k této příloze. Nicméně život s dětmi člověka naučí všelijakým kouskům, takže i na ně došlo. Samozřejmě, že jsem se neobešla tehdy bez kupovaných pytlíkových směsí, které mi s jedním vajíčkem zaručily bezpečný výsledek. Teprve až po letech jsem si troufla na domácí verzi a s receptem paní Flo jsem se stala knedlíkovou hvězdou. Ty plněné jsme měli doma nejraději, a protože kluci ze 4.třídy měli přání si je udělat, tak jsem souhlasila, aniž bych si dala dohromady fakta. Ano, jsou to opravdu moc šikovní kuchaři, chválím je kudy chodím, ale ruku na srdce.....opravdu jsem si myslela, že to ve svých 10 letech zvládnou?!
Své lektorské pochybení jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se knedle měly vařit, ale nevařily se....kdy jsem 4 hrnce musela vyměnit za dva.....kdy jsem ztratila přehled nad tím, komu která kulička patří....takže jsem musela hodně improvizovat, abych ustála 4 rozverné chlapce, mající těsto coby dělové koule a hrubou mouku, která mi klouzala pod nohama. Začátek hodiny ale vypadal velice slibně. Klukům jsem pustila instruktážní video, upozornila je na úskalí brambor a markýrovala jsem chmaty na hnětení těsta. Jakmile si vzali hoši do ruky nožíky na loupání brambor, začala ta správná patlačka. Ano brambory na loupačku lepí, lepí se i na struhadlo a podrážky. Vtipné bylo, že si každý svou porci musel navážit sám. Ač recept odkazoval na 1/4 lžičky kukuřičného škrobu, viděla jsem v miskách 4 lžičky. Vejce jsme si rozdělili dohromady. Hnětení rukama byl zážitek, jen to chtělo trochu více mužské síly, aby se ti drobky spojily dohromady.
S uzeným masem jsme měli krapet potíž, protože balení bylo v kostičkách, které se trochu nešikovně vkládají do koule, takže jsme nejdříve tu drobotinu krájeli na ještě menší, než mě napadlo vzít si na to mixér. Konečně jsme měli všechno pohromadě - těsto, maso a vodu v hrncích. Snaha o stejně silné kousky těsta se minula účinkem. I přes názornou ukázku, kterak docílit geometrické harmonie, bylo na vále nesourodé množství kousků, takže jsme museli opakovat činnost několikrát, což neprospělo řídnoucímu těstu, ač bylo v receptu vysloveně upozorněno na "pracuj rychle". Všechno šlo pomalu, a to 4x. V tu dobu jsem se už začala modlit, abychom zplodili jedlé koule, které budou natolik dobře vypadat, že nikdo nic nepozná. Čekala nás ovšem ještě smažená cibulka, aby to jídlo aspoň trochu klouzalo do žaludku. V době, kdy jsem měla ruce na deseti místech, jsem si nevšimla, že chlapci už cibulku krájejí a můj záměr úhledných cibulových měsíčků byl nenávratně pryč. Kluci to vzali po svém, tak trochu dřevorubecky, zato však zcela sami a bez pomoci. Inu i tak jest možno. O tom, že si v klidu sedneme k prostřenému stolu a vychutnáme si svou porci, nemohla být ani zmínka. Nakonec mě už ani nepřekvapilo, že chybí krabička na odnesení jídla domů. Rezignovala jsem po odchodu chlapců v kuchyni, kde to vypadalo jako po nájezdu Tatarů. Inu, když je někdo, i přes několikaletou praxi, stále neponaučitelný, tak se není co divit.
