Družena Přední zadní
Básničku z mateřské školy, kde se děti učí rozeznávat strany, zná asi každý. Pověstné: "Pravá, levá, přední, zadní, pozor kozle neupadni" se táhne napříč generacemi. My jsme ale právě teď na první hodině kroužku Švadlenky, která potřebuje ke své práci hlavně tu pravou ruku, jinak by šila šejdrem. Což je naštěstí u všech holčiček v pořádku a svou pravou ruku používají s přehledem. Co ale tak jasné už není, je ta přední (končetina), protože nejsme kočka, natož pak ta zadní, neb ji nezvedáme u každého patníku jako pes. Nám se totiž jedná o STEH. Jak jinak, když si chceme ušít svůj první látkový sáček na věci pro švadlenkování. Ale nepředbíhejme, neboť každá správná švadlenka musí nejdříve vědět, jak vypadá jehla, kudy a jak se do ní strká nit, co je to dvojitý uzlík na konci a proč ho vlastně máme. K čemu je vůbec takové stehování dobré a jak se naučit šít tak, aby nebyly stehy jako noty na buben.
Když jsme si společně s dětmi prošly všechny šicí potřeby, prohlédly jsme si švadlenky deníček, ve kterém měla každá holčička nalepený obrázek svého prvního předního stehu. Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá. Než jsem mohli začít spojovat dva kusy látky, vyzkoušeli jsme si tenhle steh nejprve na umělé kanavě, na které byla vyznačena délka každého stehu. Holčičky si svůj nácvik mohly zjednodušit pomyslnou jehlou "rybkou", která se vynořuje z hladiny (látky), udělá ve vzduchu malý oblouček a hupsne zpátky do vody. Dělá při tom vlastně vlnky, jak se snaží doplavat dopředu. Jehlu jsme už měli navléknutou, uzlík se děti také naučily, takže jsme mohli přistoupit k samotnému šití. Když byl deseticentimetrový úsek úspěšně zdolán, mohli jsme pokračovat ve výuce, jak správně zapošívat, aby se nám konec šití nezačal párat (což ovšem nejde, pokud si necháte půl centimetru dlouhou nit v jehle). Tím začalo historicky první párání na kroužku Švadlenka a také první "Ach jo", čímž byl dán jasný povel k přestávce na svačinku.
Mít v bříšku nějakou tu sušenku nebo jablíčko je dobrý nápad, když chcete mít nervy jako špagátky. Ty jsou totiž velmi potřebné k výuce stehu zadního. Ten je tak trochu šibal, a pomotá nejen nitě, ale i hlavu švadlenek, které si měly nový steh zase vyzkoušet na umělé kanavě. Tentokrát se naše rybka stala artistkou a metala ve vodě kotrmelce dozadu. Což se lehce řekne nebo nakreslí na papíře, ale s jehlou v ruce je těch kotrmelců na holky nějak moc. S heslem: "Dvakrát měř a jednou řež" jsme se vydali na cestu jeden ušitý steh a dva vypárané. Švadlenka už měla pocit, že jí to holky hodí na hlavu, ale s každým ušitým centimetrem začalo svítat. Abychom se ale vůbec dostali k pořádné práci (sešití malého sáčku) domluvili jsme se na kompromisu a použili přední steh tam a pak zase zpět, což nakonec splnilo svůj účel zadního stehu.
Sešité tělo pytlíku potřebovalo ještě sešít tunýlek, kterým se provlékne provázek na stahování a otočit látku na líc (což je také jeden z výrazů, který si švadlenky budou muset zapamatovat, aby pak neměly všechno naruby). Pomocí spínacího špendlíku jsme nakonec mohli provléknout tunýlkem dva provázky (každý z jiné strany) a současně je stáhnout, čím se uzavřelo hrdlo sáčku. Tak. A máme hotovo!!
