Družena Servítkujeme
Servítek neboli ubrousek papírový. Doprovází nás všude, především u stolu. Malé děti jej použijí na jedno smrknutí a bezmyšlenkovitě kamsi odhodí, zatímco tatínkové ho považují za nepodstatný detail. Nikoliv však ženy kreativním duchem sycené a zlatými ručičkami obdařené. Toto skvostná stvoření dokáží ve specializovaném obchodě lovit ve velké krabici vybrané vzory ubrousků třeba i půl hodiny, neb každý motiv se může jednou hodit. Když pak přijde na věc a jejich duše zatouží po technice tzv. decoupague alias ubrouskové, lepí jeden kousek za druhým na tácky, hrníčky, květináče a podnosy. Stůl domácí pak vypadá spíš jako papírové doupě a výraz ženy jasně hovoří o tom, že bude k večeři jen chlebová pochoutka.
Když si Tvořílek pohrával s myšlenkou zařadit tuto techniku na svoji poslední hodinu, věděl, že hodně riskuje. Práce titěrná s neomezenou trpělivostí sice není úplně to pravé pro neposedné předškoláky, ale na druhou stranu je to výzva jako hrom. Navíc poslední hodina může mít podtitul "závěrečná zkouška". A tak vyzbrojen notnou dávkou odvahy, přivítal poslední úterý u sebe doma šestici malých umělců, před které postavil různé velikosti bílých květináčů, nůžky, štětce a lepidloa. Když si měly ale děti vybrat, jaký vzor ubrousku by rády, nastal problém, neb nabídka byla široká. Květiny všech tvarů, velikostí a barev, zvířátka, proužky, houbičky a listy. Kdo se v tom má vyznat! Houpací kůň byl příliš veliký na malý květináč, zatímco jeho velký brácha musel mít na sobě nejméně 5 velkých růží, aby vůbec vynikl.
Servítkování je prostě věda. Když už konečně bylo jasno co a kam, nastala zkouška trpělivosti. Tvořílek dětem ukázal, že většina ubrousků má tři "košilky", které je třeba svléknout, aby zůstal jen ten jeden slaboulilinký potištěný papír, který spíš připomínal pavoučí síť. Tento skvost bylo nutné "posadit" do lepidlové peřinky, opatrně přiložit a znovu plochým, měkkým štětečkem přetřít, aby se ubrousek pevně přitiskl k podkladu. To byla tak trochu Achylova pata celé hodiny, protože buď bylo lepidla málo a papír se trhal nebo ho bylo moc a trhal se ještě víc. Najít ten správný poměr přítlaku a pojiva vyžadovalo jistý cvik, který však nakonec u většiny dětí zakotvil, čímž vznikl květináč rybičkový, kuřátkový, kočičí, ptáčkový, růžičkový a puntíkatý.
V první zkoušce děti obstály na výbornou, takže mohl být proveden pokus číslo dvě. Udělat ubrouskovou technikou ozdobný rámeček na zrcadlo bylo zdánlivé lehké. Jenže teď neměly děti stříhat konkrétní vzor, ale vytvořit jakousi koláž do proužků. Než se mohl Tvořílek nadechnout, vzaly děti své malé nůžky a střihly si kousek ubrousku jen tak od oka. Ten pak již ručkou zkušenou vykoupaly v lepidle a dožadovaly se zrcadlové fólie. Tvořílek hořce zaplakal nad estetikou, doznal sám sobě, že není správné přetěžovat malé děti dospěláckými představami a šel si dát sváču. Sluníčko zatím usušilo všechny výrobky, které čeká slavnostní výstava. Ale to až příště.
