Družena Splněné přání
Každý sní o tom, že se mu jednou splní jeho přání. Ať už tajná nebo praktická. I Malovajda jedno takové měla. Přála si, aby se v den svých narozenin mohla potkat s dětmi a společně si zamalovat. To, že datum vyjde zrovna na Malou Malovajdu brala jako další skvělé plus. Kdo jiný by dokázal více podlehnout pohádkové iluzi, než děti školou ještě nepovinné. A tak Malovajda vyprávěla svůj příběh o tom, když byla stejně velká jako jsou pětileté malířky, přála si být princeznou, ale že se jí to splnilo jen na maškarním dětském bále, a když ze šatiček vyrostla už nemohla být princezničkou. Takže přítomným malým slečinkám navrhla, zda by jí udělaly tu radost a namalovaly se coby princezničky na papír. Jenže to mělo jeden oválný háček. Místo čtvrtky na děti koukal větší karton, který měl ale uprostřed díru, což bylo svým způsobem tak trochu překvapení, neboť do té ďuzny si holčičky mohly strčit svou urozenou hlavičku a ve zbytku hodiny domalovat temperovými barvami její vlásky (samozřejmě s korunkou) a něco málo šatiček, alespoň co se k hrudníku vejde.
Děti si začaly promýšlet, jakou barvou si namalují bujný vlas, jaké přidají šperky na krk či do oušek a zda si střihnou na výstřih kulatý či špičatý. No bylo to dilema. Měli jsme zlatovlásku i hnědovlásku, ale i duhovlásku. Korunky se leskly sytou žlutí a přibyly i mašle, čelenky a hvězdné nebe. Co ale bylo pro holky nejzáživnější bylo míchání barev a vrstevní do tří pater, leckdy i bez štětce (a pak proč nám to rychle neschne!). Ale darovanému koni ....znáte to. Ta nejkrásnější chvíle přišla na konci hodiny, kdy už výkresy nebyly tak mokré, aby si je mohly vzít děti do rukou a strčit si do otvoru svůj obličej, aniž by nevypadaly jako omalovánky. Malovajda měla radost. Ocitla se najednou mezi několika malými princezničkami a přišlo jí to, jako nejhezčí dárek dne. Škoda, že je to jen jednou do roka.
