Družena Ulice
Ulice je sice název nekonečného seriálu české televize, ale je druhotný. Prim vede název označující veřejné prostranství v zastavěné části obce, kterou obvykle tvoří obytné domy uspořádané povětšinou kolem silnice s chodníky. Tak přesně na tuhle ulici jsme se zaměřili při dalším setkání "Machovek". Máme totiž doma mimino, a to má své jméno, své rodiče a všichni společně svůj dům s číslem popisným. Ulice vedou od domu ke krámu, od kostela k poště nebo od hřiště do restaurace. Všechny někde začínají, někam vedou, občas se vzájemně spojí a pak se zase rozejdou. Každá jedna taková má i své jméno, aby se pošťák zbytečně nenalítal s dopisy. No a tuhle parádu jsme si nakreslili.
To, kolik bude domků v ulici, bylo na dětech. Stačila silueta stavby. Klasický čtverec s trojúhelníkem vystřídal obdélník na široko i do výšky, střecha mohla mít zkosené strany nebo ufiknutou horní špičku. Stavěli jsme tužkou na pomocné čtvrtce jedno stavení za druhým, dokonce vznikl i kostel a škola. A jelikož bylo venku babílétově, sedli jsme si na lavičku a tvořili své náčrtky venku při sluníčku. V druhé fázi si děti své kresby vystřihly nůžkami a na zadní stranu připevnily "žvejkačku" (gumový tmel na papír), aby nám domečky na barevném podkladu dobře držely. Zakomponovali jsme do práce i listy z okolních stromů, které připevněné na ploše vytvořily stromy v ulici.
Na samotnou barvicí práci jsme se přesunuli už dovnitř, protože bez stolu se opravdu hodně špatně maluje. Plochu stolu chránily noviny, na které si děti položily svou venkovní přípravu. K práci jsme použili vodovky, trochu vody a místo štětce starý kartáček na zuby. Je pravda, že foukací fixy jsou mnohem elegantnější řešení, ale není u toho taková sranda, navíc se z toho foukání pěkně motá hlava. Mokrý kartáček obarvený od pigmentu potřeboval nejdříve oťukat, aby z něj odpadla přebytečná voda. Mělo to svůj podstatný význam, protože při přejíždění prstu po štětinách kartáčku (otočeného směrem k výkresu) se zcela zákonitě začaly dělat kaňky, a o ty jsme fakt nestáli. Nám se jednalo o takovéto barevné mrholení. Čím silněji se na kartáček prstem zatlačilo, tím intenzivněji byl ochotný uvolnit tečky na papíře. Každé dítě si vybralo jen jednu barvu a tou "ostříkalo" celou plochu obrázku. Tím, že jsme po zaschnutí sundali vystřižené domečky, vzniklo na papíře světlé místo stejného obrysu. Důležité bylo zase odstranit "žvejkačku" z šablon. Úplně poslední práce byla už ve tvořivém klidu. Pomocí barevných linerů si děti nakreslily na své domy okna, dveře, stromům daly větvoví, do ulic lampy. Spojením všech výkresů vznikla opravdu nádherná, dlouhá ulice, plná nejrůznějších domů. A to, jak se která ulice jmenovala, se dozvíte až na výstavě.
