Družena Zábavné narozky
Děti rostou jako z vody, říkává starší generace o svých dětech či vnoučátkách. Sice netuším, kde mají děti kořínky, které ta voda zavlažuje, ale asi v tom nějaký fígl bude, neb se jim každý rok musí kupovat nové boty. Ne jinak je tomu i u slečny Terezky, které nožka musela povyrůst nejmíň o 5 čísel od té doby, co jsem jí zorganizovala narozeninovou oslavu na přání. Je to vážně na pováženou, že si takto mladá dáma zve na svůj den poněkud starší ženštinu (i když je pravda, že dokážu být praštěná je stejně jako ty děti). Většina narozeninových oslav má shodné body zájmu, kdy si dítě vymyslí téma z nějakého filmu, knížky nebo pořadu a já si pak kroutím a lámu hlavu, abych dostála svého cíle se ctí. Tentokrát však přišlo zvláštní zadání. Oslava je prostě ZÁBAVA. Aha?! A teď jako co? :o)
No pokud se má malý človíček zasmát, tak jedině sám sobě nebo případně tomu, kdo to celé vymyslel. Vsadila jsem tedy na osvědčené kousky z mého archívu a prošpikovala je pár nápady z Pinterestu. Výsledek na první pohled vypadal skvěle, nebýt záludnosti počasí. Pár dní před oslavou to vypadalo, že si děti nastěhuji k sobě domů a budeme se bavit u nás v obýváku. Den D se však vyloupl do teplého dne se sluníčkem, takže bylo rozhodnuto vyjet do terénu. Ani sám chytrý radar nevěstil žádnou zradu. Nicméně člověk míní a příroda mění, takže jsme chvilku po začátku, kdy jsme v lese rozprostřeli stůl se všemi proprietkami, museli natěsnat všechny děti do dřevěného odpočivadla, protože začalo hodně pršet. S heslem "Nejsme z cukru" jsme tam vesele pokračovali v krasojízdě. a to nám vydrželo až do té doby, až průtrž přestala, mraky se protrhaly a vysvitlo zase sluníčko. Člověk s optimismem a odvahou prostě zvládne nemožné.
Ale pěkně popořádku. Slečna Terezka měla ten den právo veta, a tak rozhodovala o tom, kdy, kdo a co se bude dít. S tímto nelehkým úkolem ji pomohly kartičky určené k losování. A první volba padla na ruční práce. Vyrobit si vlastní kanon na bombony je přeci legrace. Stačí obalit ruličku barevným papírem, ustřihnout balonku nejužší část, nasadit ji na jeden konec ruličky, přelepit páskou a pomalovat si dílo. Pak už jen stačí nasbírat žaludy (když už jsme byli v tom lese) a trefovat se do stromu (i když původní záměr měl mnohem zajímavější variantu - střelbu do kelímků, jenže ty by nám v té vichřici odletěly). Není nad improvizaci. U lesního svačinového altánku jsme strávili dobrou 3/4 hodinu a bavili se s hromadou kelímků na limču. Ty lze totiž skládat na sebe jako věž a nebo s nimi soutěžit ve zručnosti přesouvání. Dostalo se i na budování kelímkové pyramidy a její kouzelnické bourání. Naším společníkem se stala i tamburína, díky které jsme se trochu zahřáli poskoky, procvičili jsme si napodobování dlaní a zahráli si hru O milé kočičce. Ta vyvolala smích okamžitě, když se vybrané dítě začalo lísat a tulit k ostatním, kteří měli za úkol vůbec se nesmát, což prostě nešlo. Než jsem si došla pro další nálož rekvizit, měly děti za úkol vymyslet nějakou kulišárnu pro mě. Rozhodně to nebyla činnost, která by prezentovala urozenou dámu, neboť jsem musela skákat po jedné noze, ťukat si jednou rukou na hlavu, druhou točit na břiše, vyluzovat divné zvuky a navíc se chovat jako pantáta, co přebral v pohostinství. Tuhle rošádu neváhaly děti potají natočit!!! Za odměnu dostaly děti úkol klasický, a to namotat si bonbon na jazyk, aby je ty roupy přešly :o))) Poslední aktivitou u našeho dřevěného obydlí byla hra na pamatováka, ve které si měla partička zapamatovat rozložené různé předměty. S dalším kolem se věci změnily, něco ubylo, něco přibylo a na závěr si každý utvořil ze 4 věcí příběh ve stylu: "Letěl medvídek k moři, zamiloval se do Barbie a dali si spolu mošt v hrníčku..."
Druhá část oslavy byla už veselá, ale hlavně pohybově uspokojivější. V prostranství před lesem na nás čekaly barevné kužely s míčky (notně mokrými), pěkně v kruhu. Děti měly za úkol u každého kuželu vyměnit míček meteleskem bleskem tak, aby se všichni posouvali plynule dokola. Pak jsme to zkusili křížem krážem a nakonec jsme toho nechali, protože nám vyschlo v hrdle. Další piškuntálií bylo chození dvojic po klikaté stezce nebo skákání v tandemu piškvorkového pole. Díky křídám jsme si mohli zahrát i hru na malování jídla, kdy jedno dítko malovalo vylosované zadání a druhé hádalo. Na řadu přišel opět pohyb a chytání tyčí (násad od košťat), a to v kruhu. Ze začátku tyče pěkně cinkaly o chodník, než se dětem podařilo sladit odchytávání. U sportu jsme zůstali i při pomyslném volejbalu, kdy jsme hody rukou nahradili ručníkem, který držely vždy dvě děti hrající proti sobě. Ne vždy se správný směr podařil, ale zábavné to rozhodně bylo (obzvláště, když míče měly tendenci padat k sousedům přes plot). Jako poslední úkol si děti vylosovali hraní s donutem. Ten první byl papírový, věrně malovaný a byl přesouván z brčka na brčko, které snaživci drželi v ústech. Druhý donut měl trochu větší rozměry (dětská obruč), aby mohl putovat pěkně v kruhu z jednoho dítěte na druhé. Fígl byl v tom, že se všichni drželi za ruce. Parta holčičích slečen měla hotovo. Všechny úkoly byly splněny, takže mohla být na úplný závěr vystřelena na počest oslavenkyně salva konfet z jejího vlastnoručně vyrobeného kanonu. A jak děti rychle přišly, tak také odešly. Les ztichl, veverky si oddechly, já sesbírala své saky paky (jakože naložené celé auto věcmi) a po krátkém rozloučení s dětmi, které měly právě plné pusinky dortu, jsem odjela třídit ty hromady domů. Teď už je večer, já si prohlížím fotky z dění, píšu si k tomu tohle povídání a říkám si, jak je úžasné mít kolem sebe hravé tvory, kteří mě dokážou zabavit tvůrčí činností na celý víkend.
