Záskok v kotelně

Neděje se to často, ale jednou za čas každý vypadne z pracovního procesu a musí být nahrazen, aby slíbená aktivita nestagnovala. Vypadne-li kvůli nemoci mamka v rodině, tak mají babičky pohotovost a tatínek hlavu v pejru. Stane-li se to ve škole, děti jásají, že nemusí psát písmenku, neboť "supl" je pohodička. V případě mimoškolních kroužků je sice absence lektora nepříjemná záležitost, ale dá se to zvládnout. Stačí zalovit mezi kreativními dušemi a trochu zaimprovizovat. Vždyť o nic nejde. Výtvarná práce s dětmi je přeci všude stejná, jen je třeba větší dávky empatie a přirozené autority. Máte-li ji, není co řešit, v opačném případě vám děti lezou po stropu a barvičku jsou úplně všude, jen ne na výkresu.

Po 7 letech jsem se vrátila na místo činu. Do míst, kam jsem denně chodila pracovat na dvě směny celých 16 let. Do budovy, kde jsem dostávala neuvěřitelné množství kreativních nápadů a chrlila je ze sebe ven. Teď jsem stála v místech, kde byla dříve stará kotelna. Dnes je tu multifunkční prostor pro aktivity v obci Tuchoměřice. Ten prostor znám z nedělních zkoušek smíšeného sboru, kde sem ovšem v roli žačky zpěvu. Coby záskok na výtvarném kroužku se ale ocitám na pozici té, která má hodinu vést. Dětí je tak akorát, jen jsou jako stupínky. Někteří opatrně okukují změnu, jiní se nadšeně vítají, neboť jsme staří známí z jiných setkání.

Dělat zástup po někom, kdo celý rok pracuje s jedním kolektivem, zná jejich vrtochy a nadání, není zrovna lehké. Zvyklosti jsou zažité a jsou také od vás vyžadovány. A tak sonduji, ptám se a dělám trubku obecnou, abych dostala svolení být dětmi přijata. Vytahuji tedy svoje nádobíčko a zkouším děti vtáhnout do připravené malovací techniky. Je úžasná. Propadla jsem jí též. Stačila mi k tomu krátká novodurová trubka, na jednom konci ovázaná kusem látky a namáčená v barevné jarové vodě. Co odstín to miska. Původní záměr vyfouknout kopeček lehce barevné pěny vzal za své okamžitě, jak děti zjistily, že delším foukám získají nekončícího pěnového hada. Rostl do výšky, takže malíři museli zaujmout pozici stoj na židli. Tohle sice na umělecké škole nevyučují, ale každopádně to byl super nápad. Dětí se zmocnila euforie, takže to v učebně vypadlo, že myjeme hromady nádobí. A to jen proto, že jsem na chvilku upustila uzdu své fantazii a při názorné ukázce sfoukla pěnu jako u půllitru piva. Pěna pak z dětských výkresů létala přilehlou zahradou a usazovala se na stromech. Tohle mi nikdo neuvěří! Ztráta mé chvilkové pozice lektora byla však vyvážena šťastnými dětmi, které foukaly jak o život, takže pak jsme museli zachraňovat papír před úplným rozpuštěním v barevném jaru. Na papíru vznikaly díky různým flekům zajímavé tvary, ve kterých děti hledaly to, co jim to připomíná. Po částečném zaschnutí výsledný tvar obtáhly tuší nebo mastným pastelem.

Po přestávce jsem pokračovali ve foukací krasojízdě, jen záměr druhého výkresu byl jiný. Překrýt čtvrtku barevným papírem s vystřiženým vzorem, který si děti zezadu nakreslily. Stříhání byl sice trochu oříšek, ale nakonec jsme dospěli ke zdařilému konci, takže mají děti další obrázek na svou vernisáž. Když jsem odcházela z Kotelny, byla jsem také v euforii, co všechno se dá za dvě hodiny zažít s neznámými dětmi. Vždycky mě něčím překvapí, tak snad jsem nezaskočila já je :o)