Družena Čokoláda domácí
Říká se, že na konci každého menu by měla být sladká tečka. Každý si sice ten puntík představuje jinak, ale jelikož je kroužek vaření určen dětem, udělali jsme si poslední hodinu svou vlastní čokošku. Kuchařinka začala trochu od piky, když dětem ukázala nejdříve kakaové boby, a z nich i umletý kakaový prášek. Když měly děti hádat, jakou má chuť, netrefily se ani na potřetí. Kdo by tušil, že kakao chutná hořce. Možná, že už potravinářský průmysl zamotal dětem hlavičky svým Grankem alias kakaem natolik že si fakt myslí, že kakao roste v prodejně. Další hádankou byl dotaz, jak je možné, že je čokoláda sladká? Na první pokus se všichni shodli, že v tom bude mít prsty cukr, ale že se při domácí přípravě může použít i med. Poslední otázka však dětem zamotala hlavu úplně, protože si stále nedokázaly představit, jak z toho udělat tu křupavou čokoládovou tabulku, co měl i Karlík z továrny na čokoládu. Stále vedeni svými zkušenostmi, hádaly děti mléko, ale málem jim oči vypadly, když se dozvěděly o kakaovém másle. Sice je tato lahůdka k mání ve specializovaných obchodech, ale pro naši výukovou potřebu jsme zvolili kokosový olej (i když Kuchařinka si vzpomíná na dobu, kdy si svou první čokoládu dělala ze ztuženého tuku jménem Iva).
Recept byl jednoduchý, po zvážení tří ingrediencí, rozpuštění oleje ve vodní lázni a vmíchání sypkých surovin vznikla hnědá lesklá hmota, která se dala vlít do připravených silikonových forem. Top tvořily větší formy alá bábovičky a růžičky, v těsném závěsu byly formy na lžičky, kterým sekundovala forma na kulatá čokolízátka a sestavu doplňovaly odlitky smajlíků. Pro ty, kterým to ještě nestačilo, byly připraveny formy s tématem ročních období. No prostě vybral si každý. Přesun čokoládové směsi z plecháčku do forem byl asi tím nejtěžším úkolem v kuchyni. Jak vlít a nepřelít, necintat a furt neolizovat čokoládu, která se v mžiku rozprostřela po celém stole jako pidi černoušci ? Těžko. Trochu chaosu do toho vnesl i fakt, že silikonové výlisky měly jen určitý počet otvorů, které musely vystačit na přesný počet dětí, což vedlo k lepení papírků s iniciály k vybraným vzorům. Výsledkem byly jmenovky v čokoládě! A nejen ty....
Naštěstí si tuhle sladkou tečku v první části hodiny vyzkoušela jen polovina kuchaříků, zatímco ta druhá - holčičí začala pracovat samostatně na svém ovocném salátu. Stůl se pod ovoci jen prohýbal, ale ruku na srdce - začátkem června to stále nejsou ty sladké měkké plody, které se rodí létě, takže jsme museli vzít za vděk ovoci z obchodu a trochu přimhouřit očka nad mírným nedopečením manga, nektarinek a jahod. U banánu se jeho mládí dalo ještě tolerovat. Děti měly za úkol krájet kousky ovoce tak, aby si na své přišlo i oko. Člověk by předpokládal, že to budou kostky jako z Člověče nezlob se, ale realita se ukázala býti jinou. Zřejmě se holčičkám na slunné terase dobře povídalo, protože jejich kousky měly pouhých pár milimetrů a nepohrdl by tímto rozměrem ani mravenec. Na dotaz, proč je salát jako ze struhadla, dostala Kuchařinka odpověď: "Protože mě to tak chutná!". A bylo :o) Závěr byl ovšem famózní, neb se mohlo začít salát dochucovat, a to medem či třtinovým cukrem, kokosem, oříšky, kakaem.....ale hlavně - hlavně šlehačkou! Když si tuhle lahůdku holky ukuchtily, sedly si na zahradu do křesílek a vypadaly, jako kdyby nebyly někde na kroužku, ale na dětské párty, když se zrovna podával zákusek.
Zní to všechno až moc fajnově, že jo? Ale to ještě není konec hodiny vážení. Děti totiž, chtě nechtě, čekala i ta druhá stránka kuchařiny, a tou byl úklid. Umýt a utřít nádobí, zamést podlahu, sklidit stůl, pověsit mokré utěrky a složit si své zástěry. Sice u toho už nebylo tolik nadšení jako u míchání čokolády, ale co se v mládí naučíš.....Znáte to. Nakonec tahle zkušenost se dá rozvíjet do aleluja i ve vlastní rodině. Takže mamky a taťkové, pokračujte - děti to už umí!!!