Družena Drháníčko
Macramé je honosný název pro obyčejné uzlíkování. Česky se tato technika ručních prací jmenuje drhání a patří vůbec k těm nejjednodušším řemeslům. Klasický uzel umí každý, když se jich udělá víc, vypadá to dekorativně. Největší boom zažila tahle technika v polovině 80.let. Ještě dnes se můžeme setkat s drhanými pásky, náramky, závěsy či síťkami na květináče. Pokud se někdo setká s touto prací poprvé, je bláhové si myslet, že vám udělá hned kabelku, takže jsme museli s dívkami začít pěkně od úplného začátku. Ukázali jsme si, jaké materiály se dají použít (provázky bavlněné, režné, silnější vlna) a pustily se do práce. Důležité bylo vědět, že vždy musí existovat provázek (jeden či více), který je tzv. vodící (a zároveň určující délku výrobku). Pak je potřeba k tomu přidat provázky vázací, které se vytvářejí uzle. V praxi se pracuje vždycky se sudým počtem provázků. Takže jsme po úvodu mohli přistoupit k praxi a vyzkoušet si samostatné vázání. Pokud je provázků najednou více, svazují se do jednoho uzle všechny najednou a připevňují se k látkovému podkladu spínacím špendlíkem. Tím se práce stává snadnější, protože je vodící provázek napnutý. My jsme se naučili nejdříve vázat uzle zleva a pak zprava, tím se vytvořila střídavá barevnost. K vázání do spirálky je potřeba použít 10x delší vázací provázek, než je ten vodící., ale vypadá to moc hezky. Pro naši práci bylo nejdůležitější naučit se uzel plochý, který v ploše vytváří vzory. K tomu je potřeba tří provázků, přičemž my ten prostřední měli dvojitý. Holčičky docela rychle pochopily princip "nad" a "pod", takže pak už stačilo zase jen k tomu vymyslet slovní spojení, které zafixuje výuku rukou.
Plochý uzel se začíná zleva přetažením levého provázku nad třemi ostatními tak, že vytvoří "číslici čtyři", pravý provázek pak přechází na levou stranu pod vodícím středem ("dálnice") a do "zatáčky" vlevo. Utažení se pak děje rovnoměrně oběma rukama. Tahle procedura je jen poloviční efekt, takže je zapotřebí udělat tento proces ještě jednou, aby se vytvořila smyčka podobná ambulančnímu uzlu. Pak už se s tím dají dělat divy. Plochý uzel se dá po vodícím provázku posouvat v různých vzdálenostech, čímž vytváří ozdobný vzhled. Záleží už jen na tvůrci, zda použije plochý uzel jeden, tři nebo s ním vyzdobí celou délku. Ta se navíc nádherně kroutí, takže je o parádu postaráno.
Tohle všechno jsme zvládly s holčičkami vyzkoušet a moc je to bavilo, takže jsme se pustili do konkrétního výrobku, kterým se stal náramek přátelství. Technika se nazývá Rybí kost a dělá se z řetízkových uzlíků. Pracovali jsme s osmi vlnami, které jsme si seřadili tak, aby byly barevně zrcadlově proti sobě. Vždy první provázek zleva postupně uzlíkoval provázky ze čtveřice vpravo, to samé se udělalo z druhé strany a v prostředku se propojilo. Takto se pokračovalo s další barvou, takže se začaly tvořit šikmé barevné řady - šipky podobající se rybí kosti. Práci dostaly holčičky domů, protože bylo jasné, že je technika zaujala a chtějí kout železo dokud je žhavé (neboli než zapomenou postup :o)
