Družena Experiment
Každá rodina má svá oblíbená jídla, takže ten, kdo je vaří, je zná nazpaměť, dokonce je možná sem tam i laškovně obměňuje podle své momentální nálady či druhu potravin nacházejících se v ledničce. Pak ale přijde sousedka s novým receptem, který nabourá stabilitu stále se opakujícího týdenního jídelního rozvrhu (alespoň tak to měla moje babička, když každou středu dělala dědovi rajskou omáčku). Já jsem její dogmatismus v kuchyni nepodědila a stále se snažím o nějakou tu zdravější inovaci. Dříve mě inspiraci propůjčovaly všechny možné typy kuchařek, teď mě "školí" internet, který je plný jednoduchých a zároveň zdravých jídel. Občas tomuto fluidu propadnu a zkouším nahrazovat nezdravé suroviny těmi zdravějšími. A tak se stalo, že mě uchvátil jeden pohledný Španěl na Instagramu, který v líbivém videu vykouzlil z uvařené brokolice a pár dalších ingrediencí pizzu a já ji s nadšením sobě vlastním převzala do svého kulinářského kroužku.
Většinou mám recepty vyzkoušené na vlastní kůži, a vím co od nich čekat, a kterak se s nimi vypořádat ve 4členném tandemu školaček. Tentokrát jsem sklouzla po vlně experimentu a šla do hodiny bez příprav (přece zvládnu smíchat 4 suroviny na těsto, ne?). Dětem jsem v úvodu nastínila zdravotní úskalí pro jejich bříškaz přemíry jídel z bílé mouky, a pak je vyzvala k přípravě zeleninového pokrmu. Toho, že jsem zvolila název PIZZA dle fešného kuchaře, jsem litovala až posléze. Jak jistě všichni vědí, má brokolice po uvaření jisté aroma, a to i když se vaří v páře a hned zčerstva se zchladí, aby si zachovala svou svěží zelenou barvu (je to fakt super potravina!).
A tak děti vařily brokolici, strouhaly hromadu sýrů, pro vylepšení krájely cibuli a česnek, použily italské koření, aby to všechno spojily vejcem v patlavé těsto. Jeho úkolem bylo upéct se v troubě do křupava, což jsme učinili. Děti si jej pak obložily jako kdyby dělaly pizzu, dalším sýrem, salámem, rajčaty a znovu zapekly. Vypadalo to dobře, celkem to i vonělo a při dobré vůli se tomu dalo říkat domácí zeleninová pizza, ale....
Ano, to ALE přišlo až pozdě odpoledne, kdy jsem odpadla po úklidu kuchyně a konečně se zakousla do zmíněného výtvoru a strnula. Po ochutnávce se nevytvořil na mé tváři úsměv a ani se mi nezbláznily chuťové pohárky, z čehož jsem usoudila, že ani děti nebudou skákat radostí, až přinesou výtvor domů. Ještě štěstí, že jsme si v době pečení udělali tortillovou omeletu a děti měly možnost ochutnat můj právě upečený domácí chleba. Poslední kapkou bylo večerní hodnocení mého muže, který prohlásil, (ač sní skoro všechno) že tohle už vařit fakt nemusím.....
A tak byla jedna nebyla jedna zelená placka, která neměla dlouhého trvání! A já pro příště raději sáhnu po nějakém ověřeném receptu.
