Družena Jak si slaví princezny
Svět je jedno velké hřiště, a každý si na něm hraje tu svou roli. Už jako malá jsem věděla, že chci "pracovat" jako princezna. Dospělí se mi smáli, protože jediná myšlenka, která jim přišla do hlavy byla, že princezna prostě NEPRACUJE. Měli mě zřejmě za filutu a vykutálence už tehdy, kdy jsem ještě vozila kačera.
Dnes se usmívám já, když opravdu pracuji jako princezna a navíc s princeznami. Jsou rozkošné, roztomilé a opravdové. Podíváte-li se jim do očí, každá v nich má ukryté tajemství velké královny. Fascinuje mě tenhle svět a nedám dopustit na jeho tajná přání a velké dětské sny. Ještě štěstí, že existuje víra v tohle fantazírování, i když si na ni člověk musí počkat půlku svého života.
Jednou za čas mě osloví maminka nějaké malé holčičky a požádá o vedení narozeninové oslavy. Miluji tyto chvíle, protože se těším na to, až si oslavenkyně vymyslí téma své párty. Vím, že mě čeká na každý pád dobrodružství. Být tetou Drákuly je zážitek, stejně tak jako chodit coby Večerníček po vsi. Od jisté doby mám na kostýmy vyčleněnou celou skříňku.
Připravovat narozeninovou oslavu pro družstvo 11 holčiček je pohádka už sama o sobě. I když už mám šanon příprav, vždycky se snažím o něco nového, co by zapadlo do příběhu dotyčného dítěte. Jeho den musí být jen jeho. Téma Ledové království ovládlo svět, ale díky tomu mohou být malé slečny blíž ke svým snům. Příběh o lásce dvou sester, o strachu a lásce možná děti nevidí, ale cítí ho. Tam někde hluboko uvnitř v nich žije.
Vrátka zdobí vlající balonky, v domě voní čokoláda a po pokoji pobíhají princezny v dlouhých šatech. Když spatří paní, co má na hlavě čepici s Elsou zakončenou vánoční kouličkou, zpozorní a honí ve vzduchu odpovědi, co je čeká. Ty, které poznávají tetu Ivču, vykouzlí na tváři úsměv, opadnou strachy a některé nebojácně prohlásí: "Já věděla, že jsi to ty". Tahle slova zahřejí, možná víc, než nějaká zlatá korunka na hlavě.
Tihle malí skřítkové vůbec neberou v potaz, že se vám právě honí hlavou tisíc myšlenek z příprav programu, lezou vám do kufru plného rekvizit a nutně si potřebují jít hrát do svého pokojíku. V takové chvíli už může pomoci jen intuice, naladění na prostor, čas a děti. Hra začíná. Vžívám se do role vypravěčky, která používá svůj hlas jako vábničku. Tajemno s tichým hlasem většinou děti vláká do děje. Sedíme v kruhu na zemi a najednou tam je 12 dětí (stávám se jimi) Teď už stačí jen plout na pohádkové vlně.
Slovo, paměť, dovednost střídá pohyb, výtvarno či hry. Proloženo soutěžemi se dostáváme k vyrábění a taškařicím. Zimní téma je jako stvořené pro koulování, bruslení, malování sněhem i barevným ledem, stavbou věže z kostek cukru, výrobu banánové zmrzliny nebo plnění úkolů z vloček. V tu chvíli jsou dvě hodiny pryč. Z původně uklizeného obývacího pokoje je prostor plný diplomů, gumových rukavic nafouknutých jako balónky, kostek cukru a čokoládové polevy na podlaze. Odnáším si kousek na své bačkoře.
Je mi v tom ale dobře, protože je to autentické. Nikdo si na nic nehraje, ani maminky ne a klidně se pouští do soutěží s dětmi. Už zbývá jen rituál. Pasovat princeznu na královnu, předat jí šerpu s růží, zazpívat oslavenkyni a rozbalit hromadu dárků. Když se sfoukne svíčka na bílém dortu se sněhulákem Olafem, vím že se mohu zase stát dospělou ženou, sundat čepici s bambulí, vypít si šálek čaje a za pištění dětí v dětském pokoji odejít do svého života. Jsem však jiná, obohacená o nádherný zážitek ve společnosti malých princezen, kterým svítily oči. Hřeje mě ten pocit, kdykoliv si na to vzpomenu a děkuji osudu, že mě nechal pracovat "jako princeznu".
Příběh je s laskavým svolením maminky s oslavenkyně věnován všem bohyním a princezničkám v mém okolí. Užijte si jej.