Družena Japonečka
Cestovat se štětcem po Asii jsme si už vyzkoušeli, když jsme zavítali do ruské země a vytvořili si bábušky. Nyní nastal čas se tam vrátit a poznat další zemi, a to Japonsko. Země pro většinu z nás vzdálená a mnohdy cizokrajná. Průměrný Čech by si dokázal vzpomenout na notoricky známá japonská slova jako třeba sushi, origami, sakura, kimono, sumo, gejša, tamagoči, Tamari a podobné, ale zaboha by nedokázal přelouskat jejich písmena alá rozsypané čajové lístky (psaná japonština v současnosti využívá tří základních typů písma. Jsou to jednak čínské znaky nazývané kandži a též dvě slabičné abecedy, hiragana a katakana. V psaném projevu se uplatňuje kombinace všech tří typů!!!). Ostatně o to nám v kroužku nešlo, my se zaměřili na krásu Japonek a jejich skvostných kimon, jejichž oblékání je spíš rituálem než praktickou záležitostí. Gejši by o tom mohly vyprávět coby umělkyně první kategorie, které při svém vystoupení tance a zpěvu používají vějíř. A právě ten se stal středem naší pozornosti na japonské hodině kreativity.
O vyšívaných hedvábných látkách jsme si mohli nechat tak akorát zdát, takže jsme vzali za vděk barevným čtvrtkám. Abychom se nezdržovali tvarem jednotlivých listů vějíře, věnovala jsem každé umělkyni již předkreslený arch v domnění, že jejich preciznost ve stříhání dosáhne závratných výšin, leč opak byl pravdou. Tvar dílů měl vypadat jako zaoblená dlouhá kapka, jejíž širší části právě vytvářely rozložitost vějíře, zatímco ta spodní shlukovala díly do jednoho úzkého místa, kde se nacházel klasický střapec. Obzvláště menší děti stříhaly jako když Baťa seká cvičky, takže se jejich pláty nejenže lišily co do délky a šířky, ale nesly zcela obrácený střih (o oblosti linií nemluvě). A tak jsem se ocitla v prostoru, kde 8 dětí mělo rozpracované vějíře, které prostě nešly spojit ani nahoře, ani dole a mě z toho polévalo horko, vyžadující alespoň jeden funkční vějíř! Následující hodinu jsme vše dokončili.
Papírových částí, tvořící půlkruh, děti vyzdobily ozdobnými papíry, které přilepily pomocí lepidla a poté se snažily provlékat bavlnku dírkami v horní části vějíře, aby měl po otevření odpovídající tvar, což se nám podařilo až následující hodinu. Co děti bavilo, byla výroba střapce z bavlnek omotaných přes karton a svázaných "do snopu". K vějíři jsme si druhou hodinu vyrobili ještě japonečku, jejíž kimono bylo zhotoveno skládáním papíru, což je v této zemi něco jako národní hobby. Všechny asiatky měly černé vlasy, šikmé oči a byly krásné!