Družena Martinské pečení
Každý rok je to stejné, po svátku všech zemřelých je na řadě svátek svatého Martina. Pro někoho romantický jezdec na bílém koni symbolizující první sněhovou nadílku, pro druhého pořádně propečená husa s knedlíkem a zelím. Jak to ale naservírovat dětem, aby se z těch svátků v kalendáři nepopletly? Rozhodně sladkým pečením podkůvek z kynutého těsta! Sladkého učení není nikdy dost, takže volba pro Kuchařinku byla jasná. Navíc Martinského pečení se zúčastnil vyjímečně i Vařílek, a tak bylo dětí plno nejen v kuchyni, ale i přilehlém pokoji. To samo o sobě volalo po zjednodušení na všech frontách, čímž ovšem byly děti ochuzeny o zážitek z hňoucání těsta. To bylo prostě na stole, ať už to kupované listové nebo to kynuté domácí.
S těstem se dají dělat různé věci, záleží na tom, kdo jej drží v ruce. Pekařka s desetiletou praxí se sním bude mazlit, zatímco žák druhé třídy ho má spíš jako modelínu. Když k tomu ještě přidáte nástroj zvaný váleček, je to už moc věcí najednou. Tlačit dolů a přitom válet sem, tam tak, aby bylo těsto všude stejně široké a mělo přijatelný tvar, to chce cvik. A tak děti vzaly do ruky své vlastní válečky a začaly těsto masírovat. První pokus byl krásně urputný a placka tenká jako papír, druhý pokus už měl dobrý tvar, ale v sobě tak dvojnásobek mouky na podsypání. No a třetí pokus byl finální. Děti poté poprvé použily i rádlo s vroubky a jejich těsto mělo vlnkovanou čárou. Bohužel bylo jen jedno 🙁
To vše byl úkol Vařílka, zatímco u kuchyňského stolu se Kuchařinky snažily vytvořit tvarohovou náplň. Někdo pracoval ve dvojicích, druhý sám. Podle toho se udělovala gramáž potravin. Recept pro dvojici zněl: na čtvrt kilo tvarohu jedno vejce, ale zkuste si odvážit půlku žloutku, když si chcete udělat náplň samostatně. Takovouto situaci doma prostě nevymyslíte. A ještě navíc přijdete o spoustu zvučných citoslovců: "Fuj" (ten tvaroh smrdí), "Mňam" (při lízání lžíce po přidání cukru) nebo "Jů, to voní" (u zkoumání potravinářských esencí jako byl pomeranč, rum či vanilka).
Oproti původnímu plánu, jsme půl hodiny před koncem stále ještě neměli náplň v listovém těstě, plechy zely prázdnotou a trouba neměla pro co žhnout. Děti prostě bavilo míchat tvaroh na prvočinitele a krájet těsto na nudličky. O tom, že každý na začátku hodiny dostal ještě bonusový úkol, jako zamést podlahu nebo utřít nádobí, nemohla být ani řeč. Ale! Když se chce, tak to jde. Sice jsme skončili mimo časovou metu, ale rohlíky byly v řádku a prošly svou chvilkou saunování. Koště i utěrky lítali prostorem a najednou byly prostě rohlíčky v krabičkách. Pravda, některé byly trochu neduživé z přemíry mouky a málo žáru, ale to se všechno časem poddá. Hlavní je, že se děti naučily válet těsto a schovávat do něj náplň z tvarohu, povidel nebo máku tak, aby při pečení neutekla. I když tvar výsledného pečiva z kynutého těsta nebyl úplně do podkovy, chutnal výborně.
