Družena Obrazárna u Šikulků
Od Vánoc jsme byli se Šikulky opravdu nestále v prostoru a neustále na nohou. Najezdili jsme hodně jízd z kopce a nachodili spousty metrů po okolí. Zřejmě tato pohybová aktivita v dětech zanechala i jiné, než radostné prožitky, protože první věta v šatně školky neklamně naznačila, že na procházku tedy opravdu už ne. No jako kdyby mi děti četly myšlenky. Opravdu jsem pochod neměla v úmyslu, ať už proto, že ráda střídám různé činnosti, ale hlavně pro svou vlastní tělesnou indispozici. A tak jsme od školky odcházeli s ponaučením, že půjdeme všichni pěkně pomalu jako želvičky. Na dotaz: "Jak pomalu", jsem chtě nechtě musela odpovědět: "Přesně jako já, milé děti". A tak jsme se došourali k domovu. Naštěstí bylo tak akorát teplo a sluníčko nás hřálo do čumáčků.
Jelikož jsou Šikulkové šikovní právě proto, že umí mnoho věcí, začlenila jsem, po prosincovém tvoření, únorovou výtvarku. Velký stůl, velké čtvrtky, mnoho barviček a jeden nápad - nakreslit naši partu na papír. V plánu jsem měla 4 techniky, neboť z vlastní zkušenosti jsem už poučena, že 4 leté dítě vydrží u té jedné jen chvilku. Začali jsme tedy koukáním na své kamarády, abychom si všimli zvláštností na obličejích. Vypozorovali jsme rozdíly ve velikosti, tvaru a barvě. Až sem to byla jen pustá teorie. Bylo tedy zapotřebí převést ji nějak do praxe. Začali jsme podkladem na čtvrtku velikosti A3, což není žádný drobínek. Je to pořádný kus plochy, která si žádá bezpočet tahů jakoukoliv barvou. Naším prvním médiem se staly měkké voskovky a jejich úkolem bylo napodobit všechny činnosti, které jsme v průběhu šikulkování společně zažili. Díky flipchartové tabuli jsme si to mohli i demonstrovat, takže chůze byla přerušovaná čára, slalom vlnka, skákání v pytlích obloučky, bobování šipky, točení naznačil kruh a tancování spirála, honička zase čáry máry a tak dále. Děti si pak už jen vybíraly svou barvu voskovky a snažily se pokreslit celou plochu.
Druhá technika byla malování štětcem, který měl rozměry dlouhého pravítka, jehož štětiny byly tak velké, že by se daly klidně zaměnit za staré dědovo holítko. Každý šikula dostal svůj pohárek na vodu, který nejde rozlít a na který se dá štětec odložit. Tím skončila lektorská pětiminutovka a děti se vrhly na vodovky. Dvoupatrové, takže bylo opravdu z čeho vybírat. Úkolem pro tuto část hodiny bylo uzdravit celou pobledlou bílou čtvrtku a vtisknout jí trochu života, což šlo všem naprosto úžasně.
Tím byl ale veškerý tvůrčí elán vyčerpán a děti odpochodovaly do kuchyně, kde si rozložily sušenky, svačinky, čokoládičky a ovoce, zatímco já jsem se snažila odklidit rekvizity z minulého dějství na pracovním stole. Než jsem dokončila svůj záměr, mohla jsem pokračovat bez přestávky na jídelním působišti. Ale protože výkresu chyběla ještě jedna důležitá část, musela jsem drobotinu nahnat zpátky k práci a navnadit je na kresbu tuší. Což jsem si myslela, že je činnost, kterou doma zas až tak často nedělají a mohlo by je to bavit, ale buď byla tuš moc černá a mazala ručičky, které pak nešly umýt nebo dětem nevoněla, takže šla moje návnada do háje. Přesto se nám všem podařilo zachytit své kamarády na kousku novinového papíru, který měl kontrastovat s pozadím. Práci s dřívkem (od špejle) zakončila další dětská svačina a pocit, že je třeba prozkoumat všechna patra řadového domu. Zatímco už rodiče vyzváněli u dveří a děti zmizely v šatně, mohla jsem s umem sobě vlastním vmáčknout trocha lepidla na všechny čtvrtky a zaschlé výtvory spárovat. Tím bylo dílo Obrazárny dovršeno. Nechť zdobí všechny možné lednice, dveře a stěny u mých malých kamarádů.
