Družena Oslava Harry Potter a kámen mudrců
Od vydání prvního románu britské spisovatelky J.K. Rowlingové - Harry Potter a kámen mudrců, uběhlo přesně 22 a čtvrt roku. Od té doby se strhla smršť dalších příběhů, které zachycují dobrodružství mladého čaroděje a jeho přátel Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové, kteří společně studovali na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Co další román, to další filmové zpracování. I po těch letech svět stále žije v duchu boje vítězství dobra nad zlem, jen u toho nepoužívá kouzelné hůlky. Jedna taková by se mi občas hodila, když si některé starší dítko vymyslí narozeninovou oslavu právě v kouzelnickém duchu. Vyčarovat zábavné odpoledne pro skupinu dětí, které sice mají hábity a klobouky, ale první díl neviděly, natož četly, je vskutku oříšek. Ač jsem před mnoha lety přečetla všechny díly Harryho Pottera a shlédla i jejich filmová zpracování, musela jsem se znovu ponořit do děje, abych zachytila právě ty maličkosti, které se mohou zakomponovat do programu.
Z původní sestavy 4 studentů se na poslední chvíli vykouzlil dvojnásobný počet, což mělo za následek ještě větší prostor pro improvizaci v terénu. Přesněji řečeno na zahradě jednoho rodinného domku, kde je dětí jako smetí a každé si přeje každý rok nějakou tématickou oslavu. Miluji tuto rodinu, neb mi zvedá laťku mé tvořivosti stále výš a výš. Co se tedy nestihlo zvládnout v přípravě, to se dohnalo v roli profesorky přeměňování. Ano - vypůjčila jsem si ji a díky kouzelnému klobouku Minervy McGonagelové, byl nástup impozantní. Ten den jsem mohla být alespoň na chvíli držitelkou Kamene mudrců, skvostu umožňující přípravu elixíru života se schopností přeměnit běžné kovy ve zlato. Alespoň tak to praví Nicolas Flamel v knize, první to výrobce zázraku nesmrtelnosti. S kufrem plným kouzelných předmětů jsem se tedy vydala do Londýna, abych převezla mladé studenty do školy čar a kouzel v Bradavicích a prožila s nimi jeden ročník plný dobrodružství.
Mezi dětmi bylo několik známých postaviček z filmu, takže se nám hravě podařilo přemístit naše myšlenky do Kvikálkova, kde v Zobí ulici létají poštovní sovy s dopísem pro Harryho Pottera. A protože původní dopis byl v angličtině, dostali studenti první úkol - rozluštit šifru a dozvědět se, co bylo v dopise z Bradavic napsáno. Další cesta nás zavedla na pustý ostrov, kde se rodinka Dursleiových s Harrym schovala před kouzly, ač to bylo houby platné, protože obr Hagrid přesně v den 11.narozenin Pottera vysvobodil z tyranie. Tento námět dal vzniknout hře, ve které mísa s dobrotami představovala strýce Verona, tetičku Petúnii, syna Dudleyho a jejich neomalenost ve výchově mladého čaroděje. Děti stojící v půlkruhu měly za úkol uzmout postupně všechny kousky na dece, hlídané slepým trolem. Ten neměl v podstatě žádnou šanci a neuhlídal vůbec nic.
Nejvyšší čas vyrazit do Londýna a Příčné ulice, kde si Hagrid s Harrym museli vyzvednout peníze v Grigottově bance. Plný pytel zlaťáků jsme měli, teď šlo o to, která sklupina jich nasbírá víc. Banka stála na kopci a děti pod kopcem. Běh nahoru a dolů, vždy odebrat z banky po jedné minci...no bylo to napínavé, ale souboj skončil nerozhodně. Museli jsme si tedy pomoci trochu hůlkami. Samozřejmě, že s kouzelnými formulemi "Lumos Acio", "Expeliarimus episkey" nebo "Pidiculus repáro". Už samotný fakt, že kouzla byla napsána zrcadlově a lámala jazyky vejpůl, byl úkol nesnadný. Nejlépe studentům ovšem šlo kouzlo "Mdloby na tebe"!
Na londýnském nádraží už ale čekal vlak do Bradavic. Potíž byla v tom, že jsme potřebovali projít tím divným nástupištěm 9 a 3/4!! Nedalo se tedy nic dělat. Museli jsme zmizet v cihlové zdi. Pro naši potřebu k tomu stačil, místo vozíku se studentskými potřebami, dětský kočárek a místo sloupu velký šál, kterým měly děti v rychlosti prostoupit. Rychlost jízdy byla neuvěřitelná, až nám propriety padaly, nicméně do Bradavického expresu jsme se včas dostali všichni. Tam, v prázdném kupé, kde seděl jenom Harry s Ronem a baštili kouzelné bonbony, tak přesně tam jsme se ocitli také. Před sebou mísu Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. A právě to byl úkol pro studenty. Vymyslet kouzelnickou příchuť odporného kalibru, každé s jinou příchutí.Děti se pozvolna osmělovaly a pak začala palba názvů, jako slimáčí prd, trolův uší maz, mentolové ropuchy, pomerančový smrkanec nebo pískací borůvky.
Naštěstí vlak dorazil večer do Bradavic a studenty čekalo rozřazování kouzelným kloboukem. Ten náš sice nemluvil, zato ukrýval názvy čtyř kolejí ve dvou vyhotovení. Co los, to zařazení do Zmijozelu, Havraspáru, Mrzimoru a Nebelvíru. Studenti všech kolejí se museli také seznámit s profesorkým sborem, který se ale nějak ve sborovně proházel, takže ředitel školy měl obraz nějaké profesorky, jejíž předmětem ale nebylo bylinkářství, nýbrž létání. No prostě zmatek. A ten měly děti uvést do pořádku - přiložením správného jména a vyučujícího předmětu ke správnému obrazu. Ti, co nevynikali v názvosloví, měli za úkol složit znak Bradavické školy, rozstříhaný na puzzlíkové prvočinitele. Mezi tím se studenti občerstvili u bohatě prostřeného stolu, takže jsme mohli přikročit k jednotlivým hodinám.
Začali jsme lekcí létání na koštěti, což samo o sobě mělo nádech nebezpečí už při samotném vyslovení. Našimi pomůckami byla sice košťata jako NIMBUS 2000 a NIMBUS 2001, nicméně starší modely měly tvar domácích košťat či zahradnických hrábí. Hra začala. Dvojice, sedící na jednom létacím přístroji, honil ten, kdo seděl sam na modelu NIMBUS 1999. Pokud se mu podařilo v letu chytit nějakou dvojici, přesedl si a role se obrátily. Byla to tak trochu hororová scéna, přesto hra skončila pouze s jedním malým škrábancem. Asi tříska ze staršího modelu.
To už nám ale zvonilo na hodinu Kouzelných lektvarů. Obávaný profesor Snape šel na věc drsně. Požádal studenty jednotlivých kolejí, aby zhotovily Mnoholičný lektvar podle diktátu. Nejprve měl Nebelvír do kotlíku nalít odvar z Mandragory (mléko s řasou chlorelou) a div dětem oči nevypadly, když z modré lahve vyteklo tyrkysové cosi. Havraspár měl přidat 3 kapky dračí krve (sirup proti nachlazení), ale přelil, takže si vysloužil od profesora trest po škole! Zmijozelu se podařilo v misce utlouct lupy sněžného muže skoro na kaši (kokos), která v nevábné tekutině vypadala jako vločky. Nakonec studenti z Mrzimoru přidaly nastrouhanou kůži z Hřímala obecného (kakao) a profesor vše doplnil rohem z jednorožce (banán) a vlasem jednoho ze studentů. Lektvar byl skoro hotov, ještě hůlkami kouzelné zaříkávadlo a první odvážlivec (oslavenkyně) jej mohl ochutnat. Jenže se hrníčku chopil Zmilozel a skoro všechen jej vypil. A pak že je mnoholičný lektvar hnusný. Pak následovala ještě hodina kouzelným formulí s trénováním kouzla "Wingárdium Levióooosa" a zvedáním peříčka do vzduchu. To bylo pro naše případy na konci gymnastické stuhy, což strhlo lavinu nevole, neb dětí bylo víc, než peří.
Ale dost bylo učení, hlavní slovo teď má Famfrpál. Hra to míčová, na koštětech provozovaná a složitými pravidly propletená. My jsme si ji trochu uzpůsobili k obrazu svému. Branky jsme sice měli stejné (tři kruhy zavěšené na ořešáku) a brankáře také, ale pak už to vázlo. Camrál i potlouky byly naštěstí látkové, takže kámen úrazu nehrozil. Děti se sice rozdělily na hráče a odrážeče, aby dostály pravidlům, ale po chvilce to na trávníku stejně vypadlo, že hrajeme hru všichni proti všem. Míče byli všude a Zlatonka nikde. Byl nejvyšší čas zase něco dobrého slupnout.
To už jsme se ale dostali tak trochu do finále, tedy do Tajemné komnaty, kterou hlídal trojhlavý pes Chloupek. Jedna skupina tedy vyzkoušela trefovat se létacími klíči do starého zámku (golfové míčky a karton s otvorem), zatímco ta druhá svedla těžký boj na smrtící šachovnici. Pro naše případy byla vytvořena bezpečná náhrada v podobě Bradavického kvarteta s názvy jednotlivých studentů a kolejí. Takže těžká pohoda. Blížil se konec školního roku a s ním i vyhlášení školního poháru. Pro tento účel dostali studenti černé čepice ve tvaru kornoutu. A aby si každý poznal tu svou, mohl si ji pomalovat suchým pastelem (zafixovaným lakem na vlasy). A jak první díl Harryho Pottera končí? Scénou, ve které dává Hagrid Harrymu Potterovi rodinné album s jeho rodiči. I my jsme byli na chvilku taková jedna malá kouzelnická rodina, která se nechala společně vyfotit. Na památku. Třeba se na to jednou budou dívat děti a říkat mamince, jak jí to tam v těch devíti letech slušelo.
Není prostě nad to, když máma s tátou milují své děti a udělají pro jejich radost cokoliv. Ať už je to tématický dort, vyrábění rekvizit nebo propůjčení svého domova pro bandu dětí, která jim z toho udělá během dvou hodin kůlničku na dříví. Obdivuji všechny mámy, které mají víc jak 3 děti ,a to čtvrté jim při oslavě chroustá křídy jako lentilky. Je až s podivem, kolik vnitřní síly musí ženy mít, aby tohle všechno s úsměvem na rtu dokázaly. Kam se na ně hrabe Harry Potter se svými kouzly.
