Družena Planetárium
Je mnoho způsobů, jak se přenést do světa fantazie. Někomu stačí jen koukat do prázdna, dívat se na pohádky nebo si vymýšlet ve stylu "cobykdyby". Pokud stále existuje představivost, je snadné vžít se se role badatele, dobrodruha či cestovatele. A protože je naším tématem v kroužku Machovek ZEMĚKOULE, je jasné, že v poznávání různých zákoutí, se staneme mistry. Nejen tím, že se vyprávíme do vesmíru, ale hlavně v průzkumu své vlastní duše. Každý žák školou povinný je obeznámen s postavením planet v naší sluneční soustavě, ví přibližně jak která vypadá, jakou má barvu či velikost. To jsou ale jen myšlenkové procesy. K tomu, abychom vnímali svět jako celek, potřebujeme ještě svou pocitovou a intuitivní složku. A právě ta se velice dobře hodí k výtvarnému vyjádření čehokoliv. Jak by asi tak mohla vypadat "moje planeta"? Bude podobná té, na které žil Malý princ? Jakou má barvu, kdo na ní žije a chci tam vůbec být? Dejte dětem do ruky barvu a oni vám přesně vystihnou své pocity skrze tvůrčí činnost.
K tomu, aby se zrodily naše planetky, jsme potřebovali jen kulatou plochu různých velikostí a dvě techniky. Prach (hvězdný) ze suchých pastelů a rozpíjení barev do mokrého podkladu. Zní to na první pohled učeně, ale není to tak složité. Tedy pokud už jste někdy něco podobného viděli nebo dělali. Můj dojem, že techniky zvládnou skalní členové kroužku vzal za své v okamžiku, kdy štětec začal plochu natírat jako kdyby to byla vrata od stodoly, namísto jemného oťukávání barvy do loužiček na papíře. Kupodivu se tato technika velice zalíbila novým (mladším) adeptům, kterým se vpíjení a rozlévání barev stalo hlavní součástí naší výpravy do vesmíru.
Třešničkou na dortu byla mléčná dráha nebo chcete-li hvězdný prach v podobě teček vzniklých klepáním jednoho štětce o druhý, z něhož stříkala z výšky barva. Mnohým nestačil tento bílý efekt a vyzkoušeli si i jeho barevné alternativy. Roztírání kříd prsty nemělo až takovou popularitu, ale i tak vznikala krásná díla. Naše planety našly své místo na tmavém pokladu, jak už na to fotografiích z vesmírů bývá. Bylo jich nepočítaně, každá ukrývala nějaké dětské tajemství či přání, možná měla i své jméno. Kdo ví. Snad právě tohle je to největší dobrodružství na světě, to které si nosíme sami v sobě.
