Družena Plstěná brož
Plstění je radost. Jednak proto, že je to příjemný přírodní materiál, ale také pro jeho jednoduchost. V dřívějších dobách to ale nebyl takový hit, jako dnes. Byla to nutnost. Kdo měl ovce a vlnu, měl také rukavice a ponožky. Říkalo se tomu valchování. Vlněné vlákno je totiž úžasně tvárné a jeli vlhké, neb se dokáže samo natahovat a zase smršťovat. Tomu se říká technika mokrého plstění. Tu si ve Švadlence necháme na jindy. Naším cílem bylo suché plstění pomocí plstící jehly, díky níž se chuchvalec rouna propichuje na pěkně silném molitanu (aby se náhodou nezlomila dlouhá speciální jehla - což se nám samozřejmě stalo). Abyste tomu rozuměli, ovčí vlákno je totiž na povrchu pokryto drobnými šupinkami, a ty se propichováním plstící jehlou do sebe zaplétají, takže z nadýchaného chomáčku vznikne pěkně tvrdý pevný materiál, v našem případě brož ve tvaru okvětních plátků.
Děti měly velice snadný úkol. Vybrat si barvu svého ovčího rouna, chopit se jehly a začít píchat. Jemně, soustředěně a neustále. V podstatě celou hodinu dívky nedělaly nic jiného, ale kupodivu je to dost bavilo a uspokojovalo. Důležitým prvkem této monotónní činnosti bylo obracení plátků z rubu na líc a opačně, aby se zaplstily obě strany. Plátků bylo celkem 6 a k tomu jeden střed, takže práce na celou hodinu. Finále bylo ale sladké. Když jsme zapíchaly k sobě jednotlivé díly (v této technice se nic nezašívá, nýbrž plstí), mohly si děti ozdobit svou brož korálky a perličkami pomocí tavné pistole. A aby se tomu skutečně mohlo říkat brož, přišily si ještě na zadní stranu spínací špendlík. Na konci hodiny jsme byly fešandy všechny!
